Můj život by možná vydal na román, nebo aspoň na televizní seriál. S otcem našich dvou holčiček jsem se rozvedla před 15 lety a od té doby jsme velcí kamarádi. O rok později jsem se znovu provdala, tentokrát za muže staršího o 18 let. Tušila jsem sice, že nedělám dobře, ale bohužel jsem dala na rady lidí ze svého okolí, kteří mě jako matku dvou dětí chtěli vidět dobře zaopatřenou. Už v době, kdy se nám narodil syn, byly u nás doma na denním pořádku hádky, můj žárlivý a lakomý muž mě dokonce fyzicky napadal... Zatnula jsem zuby a vydržela jsem to kvůli dětem dlouhých 8 let, ale nakonec jsem právě kvůli nim po obrovské hádce, kdy mi šlo doslova o život, svého muže opustila. Dětem bylo tehdy 15, 13 a 7 let. Přišla jsem v té době o práci a na krátkou dobu jsem i s dětmi našla útočiště u svých rodičů. Z beznaděje a zoufalství nás pomohl vyvést můj první muž, kterému dcery zavolaly. Uvolnil nám svůj byt a nastěhoval se prozatím na chalupu. Po roce jsme našli střechu nad hlavou v azylovém domě, kde nás nechali bydlet půl roku, potom jsme šli všichni čtyři z pronájmu do pronájmu. Naštěstí jsem už zase měla práci a starší dcera mi vypomáhala ze svých brigádnických výdělků. Teprve v roce 2004 soud rozhodl, že byt, ve kterém zůstal můj druhý muž, mám užívat já s dětmi a on se musí po zajištění náhradního bydlení odstěhovat. Přesto situace nevypadala dobře - já bych jako držitel dekretu platila nájem a na náhradní byt pro svého muže bych sotva sehnala peníze. V té době se na nás po dlouhé době usmálo štěstí - podala jsem inzerát a podařilo se mi prodat byt i s bývalým manželem! Ze získaných peněz jsme koupili nový byt a já jsem konečně šťastná. Bydlím ve svém, moje dcery už jsou dospělé a samostatné a syn brzy dokončí základní školu. Marie, Praha 4