Bylo mi teprve 17 let, když jsem poprvé ztratila svou první lásku. Velmi mě to bolelo, dlouho mi trvalo, než jsem se s naším rozchodem vyrovnala. Od té doby jsem se cítila osamělá, měla jsem velkou nedůvěru k lidem okolo sebe. Proto jsem se zařekla, že už nikdy nikomu takovému nenaletím! To, co jsem tehdy cítila, jsem zachycovala do básniček. A vydrželo mi to dodnes - píšu si verše jen tak - do šuplíku. Pomáhají mi v těžkých chvílích nacházet ta správná slova, znamenají pro mě mnoho. Dlouho jsem žila v tom svém světě a toužila jsem potkat někoho, komu bych opět mohla věřit. Svého anděla jsem našla jednoho prosincového rána. V inzerátech v jednom časopise jsem našla jeden, který se od ostatních výrazně lišil - z příspěvku bylo cítit, že ho píše muž s velkým srdcem, někdo, kdo tak jako já touží po Lásce s velkým L. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale odepsala jsem mu, přestože šlo o inzerci vyhrazenou odsouzeným. Už dva roky si vyměňujeme překrásné dopisy plné citu a já jsem nikdy nepátrala po tom, za co se dostal do vězení, vždycky mě zajímal jen jako člověk. Moji přátelé i příbuzní se sice chytají za hlavu a mají pro mě jen varovná slova, ale já cítím, že jsem konečně našla toho pravého. Tolik citu, kolik dokáže vyjádřit on, oni sami nedají dohromady. Máme shodné názory, líbí se nám podobné věci, skvěle se doplňujeme. Toužím po něm stále více, ale jak se blíží termín jeho propuštění, začínají se ve mně ozývat obavy, jestli nakonec přece jen nedělám chybu. Je on skutečně tím pravým? Ale co, i kdyby došlo na slova škarohlídů a já se znovu zklamala, tak ty dva roky stály za to! Nikdy nebudu litovat, že jsem jej poznala, protože tolik překrásných vyznání už asi v životě od nikoho nedostanu. On navždy zůstane mým andělem a pohled na řádky, které mi píše, mi bude až do smrti připomínat člověka z kategorie těch, kteří už se dnes snad ani nerodí. Jarka, střední Morava