Když se narodil můj otec Jan, zasadil jeho tatík - jako správný táta - na zahradě strom, jablůňku. Ani nestačila pořádně vyrůst, protože když Američané bombardovali plzeňskou Škodovku, odnesl to dům, zahrada i ta jablůňka. A tak, když šel děda do důchodu, založil novou zahrádku a v ní vysadil hned několik jablůněk. Také tam měl pár záhonů s jahodami a zeleninou. Zásadně nepoužíval žádnou chemii, hnojil jen přirozenými hnojivy, a to ještě jen v té nejnutnější míře. Slovo ekologie sice tehdy ještě neznal, ale jistě by byl dnes považován za ekologického zemědělce. Kromě zahrádky měl děda svoji práci, zahradničení bylo jen jeho koníčkem, ke kterému utíkal do zákoutí u řeky Radbuzy vždycky, když zrovna neopravoval lidem boty. Byl vcelku spokojený, ovšem vydrželo mu to jen do doby, než mu děti z nedaleké školy očesaly jahody. Děda nelenil, honem postavil vysoký plot a nahoru dal ostnatý drát - bylo to tam málem jako ve vězení na Borech. Jenže sotva se zbavil jedněch zlodějíčků, přišli druzí, mnohem neodbytnější. Špačci, vosy a krtkové mu nedali spát, neustále vymýšlel, jak na ně vyzrát. Všude na zahrádce vlály fábory ze staniolu, aby zaplašily drzé špačky, na stromech visely sklenice se sedmistupňovým pivem, ve kterém se topily zvědavé vosy. Ale ani to nestačilo, to léto připomínalo spíš zákopovou válku, kterou babička prokládala svými lamentacemi, že nemá co nabídnout vnučkám z Chomutova, až přijedou na návštěvu. Nejtěžší ze všeho byl boj s krtky. Když už se dědovi podařilo odhrabat krtčí hromádku a buď do ní nalít spoustu vody, nebo ji ucpat těžkým kamenem, objevila se druhý den o kousek vedle úplně nová hromada. Čert mohl dědu vzít, když vytáhl ze země mrkev nebo kedluben ke svačině a viděl, že část je ohryzaná! Ale pak dostal spásný nápad. Vynalezl "krtčí ruchadlo"! Na staré hrábě přibil dřevěnou desku pobitou hřebíky "laťáky" a takto vyzbrojený chodil každý večer po zahrádce a honil krtky, jakmile vystrčili nos z díry. Ne vždycky byl úspěšný, krtek měl na rozdíl od dědových bolavých nohou nožky hned čtyři a ještě ke všemu zdravé. Proto stačil zmizet dříve, než k němu děda s "ruchadlem" doběhl. Ten rok jsme sice mnoho zeleniny neměli, děda Jan svou válku s krtky prohrál, což ho dost štvalo. Ale nakonec zjistil, že jeho snaha nebyla marná - příští rok se krtkové odstěhovali o zahrádku dál a řádili u sousedů. Asi měli sladší mrkev!