5°C
Když bylo synovi pět let, rád dával a dostával hádanky, a tak když jsem se ho cestou ze školky ptala, co měli k obědu, řekl mi, ať hádám. Vyjmenovávala jsem omáčky, přílohy, sladká jídla a stále nic. Martinovi, který v té době ještě neuměl vyslovovat hlásky R a Ř, jiskřily oči a mně vrtalo hlavou, co asi tak mohli dnes mít ve školce k jídlu. Poprosila jsem ho, by mi napověděl první písmenko názvu toho jídla. Bylo to C. Napadala mě cibulačka nebo cmunda, ale bylo mi divné, že by takové jídlo dávali dětem ve školce. Nakonec, to už jsme byli dávno doma, jsem se nechala poddat a syn radostně vykřikl: "No pseci CEŠNĚ!" To už bylo divné i mému muži, že by děti měly k obědu třešně. Kroutili jsme nad tím oba hlavami a já hned druhý den utíkala k vyvěšenému jídelníčku, abych se podívala, co vlastně Martin obědval. A nestačila jsem zírat - byly to buchty se švestkami! Dneska už je z Martina velký kluk, ale pojem CEŠNĚ se u nás v rodině používá dodnes. Martina, Pardubicko
