Je to už řada let, byla jsem právě čerstvou maminkou malé holčičky Evičky. A protože jsme tehdy ještě neměli vlastní byt, bydleli jsme s manželem v domku na vesnici společně s jeho rodiči a s rodinou jeho sestry. Měli asi 4letého Pavlíka, který mi s maličkou velmi rád pomáhal. Chodil s námi na procházky, podával mi věci, když jsem ji koupala nebo přebalovala. Jen nesnášel, když brečela. Jednou odpoledne stál kočárek s Evičkou na dvorku, já jsem věšela vzadu na zahradě prádlo. Chtěla jsem ještě pověsit pleny, než půjdu malou kojit. Jenže Evička už byla hladová, a tak se dala do pláče. Pavlík hned přiběhl ke kočárku a začal ji houpat. Ale nepomohlo to. Evička řvala dál, z domu vyšla babička, dala malé dudlík a vysvětlila Pavlíkovi: "Evička má asi hlad, teta pověsí prádlo a pak jí dá najíst." Dudlík holčičku uspokojil, přestala křičet, já jsem si v klidu dodělala svou práci a šla jsem ji nakojit. Ale - ouha! Malá už zjevně jedla... U kočárku stál Pavlík s pytlíkem piškotů v ruce, uždiboval z nich maličké kousíčky a dával je děvčátku do pusinky. Evička drobty ožižlávala, většinu jich vyplivla, ale některé přece jenom polkla, až se z toho zakuckala. Rychle jsem ji vzala z kočárku, očistila od drobků a šla jí dát pít. Pavlík samozřejmě dostal vyhubováno a zákaz malou krmit. Nic se tehdy nestalo, jen jsem si všimla, že i po letech má Evka piškoty mnohem raději než jakékoliv jiné jídlo. Dnes už je z ní dospělá žena a když se spolu s bratrancem Pavlem sejdou, tak si - protože je plnoštíhlá - neodpustí poznámku: "Za ta kila navíc stejně můžeš ty. Kdybys mě tehdy v kočárku necpal piškotama, nemusela bych se teď trápit nějakými dietami!"