Je mi 35 let, stejně jako mému příteli, se kterým jsem se mnoho let neviděla. Poznali jsme se při studiích na střední škole. Studovali jsme ve stejném městě, on chodil na stavební průmyslovku, já na ekonomku a bydleli jsme na stejném internátě. Už tehdy to byl hezký kluk, za kterým se otočila nejedna dívka. Ale v té době jsme spolu nechodili - občas jsme se potkali, vyměnili si pozdravy a každý jsme si šel svojí cestou. Po maturitě se naše osudy rozešly definitivně. Tedy přesněji řečeno do Vánoc 2004. Ale po pořádku: já jsem se vdala, když mi bylo 20 let, narodil se mi syn, kterému je dnes už skoro 15. Kvůli jedné čiperné dívce, která se točila kolem mého muže, jsem se po nějakém čase zařadila do kategorie rozvedených. Lehce se to sice píše, ale podobně jako v jiných rodinách ani u nás nebyl rozvod jednoduchý. Byla jsem manželovou nevěrou zaskočená, nevěděla jsem, co mám dělat, cítila jsem zradu. V té době mi nejvíc pomohla moje maminka a také sestra. A překvapivě - i bývalá švagrová. Asi půl roku po rozvodu mi nečekaně zavolala, ujistila se, že žiju sama a ptala se, jestli chci poznat jednoho moc zajímavého mladého muže. Je prý také rozvedený a přijede na Vánoce za svou sestrou, s níž moje ex-švagrová kamarádila... Překvapila mě tím, ale řekla jsem si, že vlastně nemám co ztratit. Utěšovala jsem se, že alespoň přijdu na jiné myšlenky. O několik dní později mi bývalá švagrová poslala jeho fotku a já se málem skácela! Byl to ON, můj známý sympaťák z dob studií. Na Štědrý den u nás zazvonil telefon a ze sluchátka se ozval jeho hlas: "Moc se omlouvám, že Vás ruším právě o svátcích, ale mohl bych se u Vás zastavit?" Dobře věděl, kdo jsem, pamatoval si mě ze studií, ale naštěstí neviděl, jak se mi v tu chvíli podlomila kolena, jen slyšel můj rozechvělý hlas. O hodinu později zazvonil u našeho bytu, přivítali jsme se jako staří známí. Dozvěděla jsem se, že se také rozvedl a má dva syny. Byl to zase ten starý dobrý známý, usměvavý a vtipný kluk, po kterém šílely snad všechny holky z intru. A přece se změnil. Na Štědrý den přijel k příbuzným z výkonu trestu - za mřížemi trávil už pátý rok, protože se po rozvodu dal na dráhu zločinu. Když mi to říkal, díval se na mě upřeně, čekal, že jej odmítnu a rychle vypoklonkuji z bytu - asi už měl své zkušenosti. Ale já vůbec nevnímala jeho vysvětlování, jak vlastně a za co se do vězení dostal. Nezáleželo mi na tom, nepovažovala jsem to v tu chvíli za podstatné. "Nemám právo jej soudit, ostatně, mně neublížil," říkala jsem si. Mnohem důležitější pro mě bylo, že jsem po letech seděla u stolu s mužem, se kterým mi bylo dobře, že mi někdo naslouchal, měl o mě zájem, že už jsem konečně nebyla sama. Po svátcích se vrátil do věznice a od té doby si píšeme. Dostávám od něj překrásné dopisy a moc po něm toužím. Říká se sice, že papír snese všechno, ale u něj je to jiné - při čtení řádků od něj vidím jeho oči, slyším jeho hlas - a vnímám, že ve mně konečně někdo po letech osamění probudil ženu. Od té doby jsme spolu prožili už druhé Vánoce, také můj syn si ho velice oblíbil. Je to člověk, který má srdce na dlani, jen měl tu smůlu, že byl v nesprávné chvíli na nesprávném místě. Vznikla mezi námi až neskutečná láska, jiná, než jaké jsme prožívali v mládí - jaksi dospělejší, uváženější. O to více si takového citu cením, už to není to mladické poblouznění, které nedokáže ve vztahu mezi dvěma lidmi vnímat to podstatné. Teď čekám na jediné: letos před Vánocemi se opět otevře brána věznice a z ní vyjde ON, tentokrát už naposledy. Dal mi to nejkrásnější, co mohl - probudil mě k životu. Doufám, že mu dokážu vytvořit přístav, kde i on najde klid a porozumění, kde dokáže zapomenout na černé chvíle svého života. Až vyjde ven, budu mu nablízku a naše láska přestane být svázaná nuceným odloučením. Vždyť co jiného kromě zdraví člověk potřebuje? Přeju všem ženám, aby také ony našly tu pravou lásku, aby také měly pro co a pro koho žít. Držte nám palce, abychom tu naši loď plnou citů dokázali bez úhony kormidlovat životem. Bezpečně mezi útesy, které na nás pod hladinou číhají. Po letech osamění jsem potkala muže, který mě znovu vrátil do života. Věra, Praha