Už od mládí jsem byla holka krev a mléko - pro takového Rubense nebo Mánese bych byla top modelka, ovšem oba vyznavači kyprých tvarů žili bohužel před dvěma stoletími. Navíc moje kypré tvary se už pomalu převážily do záhybů, pneumatik a velikosti XXL. A protože se navíc přidaly i zdravotní potíže, rozhodla jsem se zhubnout. Omezila jsem jídlo a dala jsem si předsevzetí, že začnu více sportovat. Cožpak o to: v létě to šlo - procházky, jízda na kole, ale když začaly na podzim plískanice, nevěděla jsem, kam se vrtnout. Jít plavat do bazénu se mi nechtělo - styděla jsem se za neforemnou postavu, hodinu cvičit při muzice také nevydržím, a tak jsem si řekla, že vyzkouším posilovnu. Tam bude méně lidí, a když si vyberu nějaké nářadí někde v koutku, třeba si mě nikdo ani nevšimne. Když jsem spatřila v rohu místnosti rotoped, ulevilo se mi. "To bych snad mohla zvládnout," usoudila jsem. A tak jsem se snažila nenápadně dostat právě k němu. Když se mi to podařilo, opřela jsem se do pedálů jako závodní cyklista, ale stále jsem měla nepříjemný pocit, že se všichni v místnosti soustřeďují jen na mě. Každou chvíli se někdo podíval směrem ke mně a většinou nijak nadšeně nehodnotil to, co viděl. Po pár minutách jsem měla všech těch znechucených a uštvaných výrazů v okolních tvářích dost, rozhodla jsem se slézt z kola a pro dnešek prostě trénink ukončit. Začala jsem se rozhlížet po hodinách, abych věděla, kolik minut jsem na rotopedu strávila. A pak mi to došlo! Nástěnné hodiny visely přímo vedle mě, takže všichni ostatní sportovci znechuceně nesledovali mě, ale vlekoucí se minuty na hodinách. Vrátila jsem se proto na rotoped a do konce hodiny jsem i já prosila minutovou ručičku, aby už konečně trochu přidala a nenechala mě tak dlouho mučit.