Můj syn právě odjížděl na lyžařský výcvik a manžel ho měl odvézt spolu s jeho kamarády ke škole, k autobusu. Kluci měli sraz u nás, každý nesl pořádný batoh, lyže, boty... a jednu kytaru. Večer před odjezdem se nám rozbil počítač. Zatímco rozbitá pračka čeká na opraváře někdy i 14 dnů, porouchaný počítač se rovná vyhlášení poplachu nejvyšší naléhavosti! Manžel zavolal nějakého svého známého, aby mu přišel s přístrojem poradit a pomoci. Asi po hodině, kdy se oba ocitli v softwarovém světě a přestali vnímat okolí, bylo jasné, že kluky odvezu k autobusu já. Na poslední chvíli, samozřejmě. Poslala jsem proto chlapce s věcmi k autu, aby se "nalodili" s tím,že za nimi hned seběhnu dolů a odvezu je. Před odchodem jsem ještě zkontrolovala chodbu v bytě, posbírala zapomenuté boty, rukavice atd. Vyčinila jsem klukům, že jednou snad zapomenou doma i hlavu, a odvezla je k autobusu. Tam chvíli trvalo, než se všichni a všechno naskládalo do přistaveného vozu, pak jsem klukům naposledy dala rady, co mají a nemají dělat, zamávala jim a vracela se domů. Cestou jsem se ještě stavila na nákupu. Vtom mi zazvonil mobil. Volal manžel, aby mi oznámil, že počítač už je opravený, ale manželův známý nemůže odejít domů, protože marně hledá svoje boty. Když mi je začal do telefonu popisovat, trochu jsem se mezi regály se zeleninou zapotila - došlo mi, že boty právě směřují do Krkonoš, na lyžařský výcvik. Manželovi jsem doporučila, aby svému známému prozatím půjčil nějaké tenisky a obratem jsem zavolala synovi, aby cizí boty vzal na týden do svého opatrovnictví. No a já od regálu zeleniny přešla k nabídce vína a alkoholu. Vybrala jsem něco lehkého pro sebe a kvalitního pro toho bosého známého jako malou omluvu za to, že jsme ho připravili nejen o čas, ale i o boty.