Naše město se zakrylo prvním sněhovým popraškem, ranní mráz lehce lechtal po tváři první chodce, když se můj muž vydal do zubní ordinace na preventivní prohlídku. Ta měla velmi rychlý spád, protože jeho chrup byl bez chybičky.

"Na půl roku mám klid!" v duchu zajásal a vydal se k autu, aby odjel do práce a řešil (podle něj) důležitější problémy. Ale sotva vyšel ze dveří polikliniky, svět se s ním zatočil, nohy marně šátraly po pevném bodě, mobil, průkaz pojištěnce, kartička s termínem další návštěvy lékaře i klíčky od auta mu vyletěly z rukou a rozlétly se do všech stran. Manželovo těžiště výrazně změnilo svoji polohu a jeho zadek vší silou otestoval pevnost všech deseti betonových schodů před poliklinikou. Pravá ruka, už zbavená všech "drobností", se nějak při pádu připletla tělu do cesty a uštědřila jednomu ze zledovatělých schodů nebezpečný hák. Byl to však nerovný soupeř...

Otřesený manžel se v pudu sebezáchovy okamžitě zvedl ze země, posbíral si rozházené věci a vydal se směrem k autu. Jeho pohyby připomínaly spíš tanec indiánského šamana. Bolest v pravé hýždi prý byla ukrutná a pravé zápěstí, prostřelované ze všech stran nesnesitelnou bolestí, už podruhé v krátké době neudrželo mobil. Manžel se tedy musel vrátit zpátky na polikliniku. Tentokrát zamířil namísto do zubní ordinace do ordinace chirurgické. Odtud ho pan doktor poslal na rentgen a po prohlédnutí snímku dal pacientovi sádrovou fixaci na pravou ruku. A tak místo toho, abych šla do práce, jsem musela svého muže odvézt domů, kde má nějaký ten týden odpočívat. Jediný svědek karambolu před poliklinikou, mobil, přečkal všechno bez úhony. Když ho muž složil zase dohromady, fungoval jako dřív. Doufám, že o manželovi to po uzdravení budu moci prohlásit také.