14°C
Každý rok chodíme za čerta a Mikuláše. Máme hodně dětí a skoro nestačíme všechny obejít. Zážitky jsou nezapomenutelné, ale jeden nemůžeme z hlavy vymazat už nikdy... Sešli jsme se týden před Mikulášem, abychom zkontrolovali a dozdobili všechny kostýmy. Ty neměly chybu a my jsme se těšili, až nastane den "D". Sešli jsme se brzy odpoledne, abychom všechno stihli připravit a obejít, navzájem jsme se nalíčili a pomalu vyrazili do ulic. Náš šofér, tedy můj otec, už čekal před domem a my jen vyběhli, naskákali do auta a jeli. Po příjezdu na místo jsme zaklepali na dveře, vzápětí uslyšeli dětský křik a sledovali, jak se nám pomalu otevírají dveře. Stál v nich malý chlapeček. Než nám stačil říct pohádku, čert vyletěl zpoza dveří a já - Mikuláš - jsem se tak lekla, že mi spadla na zem čepice. Nevěděla jsem, co si počít. Naštěstí přiběhla pohotová maminka chlapečka, nasadila mi čepici na hlavu a řekla: "To víš, Vojti, i Mikuláš chodí ke kadeřnici jako tvoje maminka. A pak mu má držet čepice na tak nádherně vyfénovaných vlasech!" Nevěděla jsem, co říct. Dala jsem chlapečkovi dobroty a upalovala pryč i s čertem aandílkem. LUCIE, Ostrava
