8°C
Když byla naše dcerka malá, pracovala jsem na směny a tudíž jsem dost často nebyla večer doma. Naštěstí jsem se mohla spolehnout na svého manžela a babičku, kteří se o ni postarali. Přesto mi to bylo líto, protože jsem se jí nemohla věnovat tak, jak bych chtěla. Snažila jsem se jí to tedy všemožně vynahradit. Když jsme byly spolu doma, hrály jsme si na prodavačky, manekýnky, kuchařky a všechno jsme dělaly spolu. Večer jsem jí vždycky četla pohádky. A dcerce bylo líto, že když doma nejsem, nemůžeme si spolu číst všechny ty úžasné pohádkové příběhy, které měla. Napadlo mě tedy, že jí přečtu a nahraji pár pohádek na kazetu a ona si je bude moci, když večer nebudu doma, pouštět. Kazeta byla za chvíli pořádně ohraná. Jednou jsem byla večer opravdu hodně unavená, a tak jsem dcerku přemluvila, že dnes nebudu výjimečně číst já sama, ale že budeme poslouchat kazetu. Můj hlas mě pomalu ukolébával, až jsem usnula. Dcerka mě ke konci pohádky začala budit se slovy: "Teda maminko, ty spíš! A teď nebudeš vědět, jak to dopadlo..."
