9°C
Do té doby jsem aktivně sportoval – lyžoval jsem, chodil s rodiči po horách, prostě jsem byl pořád v luftu.
Za nějakou dobu jsem byl na rehabilitaci v Hrabyni, a tam jsem se seznámil s podobně postiženou dívkou, která byla o rok mladší. Protože jsme byli vrstevníci a rozuměli si, skamarádili jsme se "na život a na smrt". Jenomže čas pobytu vypršel a my se rozjeli každý do jiného koutu republiky. Já byl z Ostravy a ona od Olomouce. Jmenovala se Petra. Byl jsem poprvé v životě zamilovaný. Myslel jsem na ni velmi dlouho, ale jak se říká: sejde z očí, sejde z mysli.
Čas plynul a já dospěl. Se svým handicapem jsem se jakžtakž vyrovnal, vystudoval jsem gymnázium a našel si práci. Jen ta blízká osoba mi stále chyběla. Blížily se Velikonoce a já se rozhodoval, jak naložit s prodlouženým víkendem.
Odmala jsem neměl v oblibě to ranní chození po bytech, tento svátek mi prostě nepřirostl k srdci, a tak jsem se rozhodl, že vyrazím na výlet. A protože ostravskou zoologickou zahradu jsem znal nazpaměť, vyrazil jsem směrem k Olomouci na Svatý kopeček. Dočetl jsem se, že tamní zoo je také pěkná. Odmala jsem totiž měl rád zvířata. Počasí bylo vynikající, cesta uběhla v poklidu.
Procházel jsem se po zoologické zahradě. Pak jsem zašel do nedaleké restaurace na oběd. A jak tak sedím a čtu si jídelní lístek, ozvalo se nade mnou: "Je tady volno?" Zvednu oči a spatřím krásnou ženu. Odpověděl jsem "Samozřejmě." a dotyčná se posadila. Od té chvíle mě cosi nutilo pořád po ní pokukovat. Připadala mi totiž nějak povědomá. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází o počasí a jídle a ona už se chystala k placení, když vtom jí zazvonil telefon. Zvedla ho a řekla: "Dobrý den, tady Petra K." A najednou mi to "docvaklo"!
Byla to MOJE Petra z Hrabyně! Má dávná láska. Když dotelefonovala, zeptal jsem se jí, jestli si mě pamatuje. Dlouze se na mě zadívala a pak vyhrkla: "Panebože, ty jsi Tomáš!". A pak jsme se dali do řeči. Zjistil jsem, že je rozvedená. Měla za sebou těžký vztah. Šla si ten den taky vyčistit hlavu. Měla týden po rozvodu. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na další schůzce v Olomouci, kde bydlela.
Pak jsem za ní jezdil čím dál častěji a nakonec jsme se po roce vzali. Často jsem si opakoval, že to byl osud. Bohužel naše manželství neskončilo šťastně, ovšem velice rád na tuto příhodu vzpomínám. Říkám si, že to nemohla být náhoda, a teď čekám na další překvapení, které mi osud zase nadělí.
Čtenář Tomáš
