7°C
A tak mi manžel jednoho dne, kdy neměl službu, oznámil, že se pokusí mé přání splnit. Přípravy začaly. Musela jsem si obléct mužovy rajtky. Také mi půjčil svoje jezdecké boty, které mi byly asi o dvě čísla větší. Kolemjdoucí si mě v tom oblečku prohlíželi a jen nevěřícně kroutili hlavou.
Pak manžel přivedl ještě s jedním vojákem dva koně. Ujišťovali mě, že mi vybrali toho nejmírnějšího koníčka. Jmenoval se Tavoň a já jsem se mu musela nějak dostat na hřbet. Po několika marných pokusech mě manžel i s druhým vojákem museli do sedla doslova vytáhnout. To už jsem svou neohrabaností bavila celé okolí.
Když jsem se usadila, zdálo se mi, že sedím spíše na vysokém kopci než na koni. Křečovitě jsem se držela a pak se ten "kopec" dal do pohybu. Zabočili jsme na louku a já se začala pomalu uklidňovat, protože koně šli skutečně krokem. Pak se dal manželův kůň zničehonic do klusu, a bylo po idylce. Můj Tavoň následoval jeho příkladu a vydal se za ním. V panice jsem pustila uzdu, chytila se hřívy a křičela: "Pomóc, já spadnu!"
Naštěstí manžel pochopil, zastavil se, a tím pádem se zastavil i můj kůň. Ze sedla mě pak musel sundat, protože jsem nebyla ničeho schopná. Až na pevné zemi jsem cítila obrovskou úlevu. Řekla jsem si, že příště si musím dát pozor na neprozřetelně vyslovená přání a slíbila jsem si, že na koně už nesednu. Další šok mě však čekal doma, kde mi můj drahý manžílek šibalsky oznámil, že koně pobídl schválně, abych z toho něco měla. Zároveň mě však ujistil, že se mi skutečně nemohlo nic stát.
Čtenářka Vladimíra
