Stalo se to v Brně. Při jedné společné procházce mě zaujala pěkná novostavba hotelu Internacional. Proto jsem se svému drahému svěřila, že bych si tam ráda zašla na oběd. Budoucí manžel mě jako pravý gentleman a "brňák" okamžitě zavedl do restaurace. Nejdříve jsme si odložili kabáty v šatně. Už tyto prostory mě velmi okouzlily svou noblesou, takže jsem přítele požádala, aby nechal v šatně vyšší spropitné. Uctivá šatnářka v letech se velmi mile usmála a srdečně poděkovala.

V restauraci hotelu jsme byli sami a na mé přání můj nastávající objednal rybí pochoutku – pstruha. Velmi jsem se na lahodnou rybu těšila, ale do mé povznesené nálady se začaly vkrádat obavy, když jsem zjistila, že budeme stolovat na stříbře. Potom jsem si s rostoucí hrůzou všimla, že číšník, který nás obsluhoval, má na starosti výhradně nás, nikoho jiného. Přidržel mi židli, pomohl mi usadit se a potom stál za námi i při jídle, zjevně přichystaný reagovat na každé naše přání.

Ačkoliv jsem už byla zaměstnaná, nenosila jsem u sebe větší sumu peněz. A obávala jsem se, že můj přítel je na tom úplně stejně. Ten však naštěstí nepropadl panice a po skončení stolování a přinesení účtu (samozřejmě na stříbrném tácku) diskrétně, pod stolem, přepočítal svou hotovost. Do konečné – obrovské – sumy chyběly přesně tři koruny…

Zatímco já jsem se připravovala na pořádnou hanbu, budoucí manžel řekl číšníkovi: "Moment!" Bleskurychle vstal a vrátil se do šatny k obsluhující hotelové šatnářce. Vyprosil si od ní ty tři koruny, které jí před chvílí rozšafně daroval. Správně tušíte, že u stolu se žádné spropitné nekonalo. Pak už jsme se jenom velice rychle oblékli a pospíchali ven z nově otevřeného luxusního hotelu.

Čtenářka Olga