S manželem jsme si skvěle rozuměli. On pracoval přes den jako zubní technik a já večer jako číšnice. U dcerky jsme se tedy střídali. A tak šel den za dnem a všechno bylo v pořádku, dokud...

Jako servírka jsem si časem zvykla na různé "pánské návrhy". Úspěšně jsem odolávala, vždyť jsem byla vdaná žena, doma mě čekal milující manžel a naše dcerka. Jednou večer však vešel do našeho podniku on. Stála jsem za barem a myla sklenice. Naše oči se setkaly a já úplně ztuhla. Díval se na mě krásný vysoký vysportovaný a opálený blonďák s delšími vlasy. V té chvíli mi z hlavy zmizel i ten poslední zbytek zdravého rozumu. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled. Měla jsem před sebou prototyp dokonalého muže. Ani nevím, jak se to stalo, ale o týden později už jsem byla u něho v bytě. Vůbec nedokážu popsat, co jsme spolu prožili. Něco takového jsem se svým manželem nikdy nezažila!

Takto jsme se scházeli několik týdnů. Pomalu, ale jistě jsem na něm začala být závislá. Volné dny pro mne byly utrpením, protože jsem se s ním nemohla vídat. Byla jsem ráda, že existují mobilní telefony a SMS zprávy! V hlavě se mi všechno pletlo a byla jsem jako vyměněná. Trochu jsem se bála odhalení, ale nemohla jsem si pomoci. Cítila jsem, že jediné, co potřebuji, je pouze on. Netuším, zda to byla pravá láska. Možná to bylo něco čistě živočišného: moci ho objímat, mít ho pouze pro sebe.

Takto všechno pokračovalo asi osm měsíců. Za tu dobu si manžel všiml, že jsem nesoustředěná a jakási nesvá. Chovala jsem se podrážděně a odmítala jsem ho. Neustále jsem se vymlouvala na únavu či na bolest hlavy. Jenže příčina byla jinde. Když už jsem ani nevěděla, čí jsem, zaúřadoval zdravý rozum. Rozhodla jsem se, že to musím skončit. Ale i pouhé pomyšlení, že ho k sobě už nikdy nepřivinu a nebudu ho vídat, mi nahánělo hrůzu. Bylo to tak těžké...

Uvědomila jsem si, že jediným možným, radikálním řešením bude změna zaměstnání a telefonního čísla, protože nevěděl, kde bydlím. A tak jsem začala pracovat jinde. Postupně se ze mne opět stala dobrá manželka a matka. Začátky bez milence ale byly těžké. Když teď nad tím zpětně přemýšlím, nedokážu pochopit, jak jsem mohla tak hluboko klesnout. Jediné, co mě nikdy neopustí, budou výčitky svědomí. Ale patří mi to!

Čtenářka Ivana