První, co paní Ciffrové doporučoval primář porodnického oddělení, bylo dát malého Jiříka od ústavu. Má totiž Downův syndrom. "Popisoval to tak otřesně, že jsem se děsila jít se na něj podívat. Když jsem ho uviděla, málem jsem omdlela - bylo to nejkrásnější miminko na celém oddělení!" Dnes je Jiříkovi 16 let a přijel s maminkou do Prahy na výlet. Před prvním setkání s nimi jsem věděla, že budu muset projít zkouškou. Pokud se Jiříkovi nějaká žena líbí, hned si ji chce brát za manželku, když se mu nelíbí, může od něj uslyšet, že je blbá, tlustá nebo ošklivá. Stejně tak se všichni dozvídají nezkalené pravdy Jiříkova vidění světa, což paní Ciffrové často přináší horké chvilky. Zkouškou jsem prošla, byla jsem toho dne šestá adeptka na vdávání. A paní Marie Ciffrová si oddechla... Nejtěžší začátky "Když jsem Jiříka poprvé vzala do náruče, věděla jsem, že už ho nikdy nedám," vypráví paní Marie. Argumenty lékařů byly pádné: nebude soběstačný, hrozí mnoho zdravotních komplikací, ošidíte své dvě starší děti. "Bylo mi devětadvacet a říkala jsem si, že do ústavu ho můžu odložit vždycky." Začátky byly těžší než všechna pozdější léta. "Už si na to ani pořádně nepamatuju, tyhle věci člověk zapomíná. Když se to dozvěděl manžel, brečeli jsme oba. Pro něj to bylo ještě těžší. Mám dceru Julii (23) a syna Tomáše (22) z prvního manželství a Jiřík je jediné dítě mého současného muže. Někdy se stává, že to tatínkové neunesou, ale můj muž Jiří nikdy nezaváhal. Věnuje se Jiříkovi snad víc než já," vypráví paní Marie. První krůčky Příbuzenstvo mají Ciffrovi na Moravě, takže bezprostřední pomoc rodiny byla obtížná. "Nechtěli jsme je zatěžovat, tímhle si stejně musíte projít sami," říká paní Marie. Po mateřské se už do práce nevrátila. "Byla jsem vojačka z povolání s hodností podpraporčíka, občas se mi stýská." Jiřík navštěvoval speciální školku a dnes chodí do školy pomocné. "Je tam jediný ´downík´, jinak tam jsou různě mentálně nebo tělesně postižené děti. I když má omezené vyjadřovací schopnosti, gestikuluje, maluje nebo sehraje scénku, aby mu lidé porozuměli," vypráví paní Marie. "Podepíše se, čte s obtížemi, i trochu matematiky zvládá. Obslouží se, nají se, ale bojím se nechat ho dlouho samotného. Je hrozný neposeda, na všech výletech mi někam uteče." Děti jsou kruté S otevřenými negativními reakcemi se Ciffrovi ve svém okolí nesetkávají. Tedy od dospělých. "Děti jsou kruté, někdy mu nadávají a posmívají se mu. Jiřík tomu naštěstí nerozumí, a protože je šoumen, dělá si srandu sám ze sebe. Já sama se setkávám spíš se závistí. Lidé si myslí, že jen beru příspěvky, užívám výhod a jsem hezky doma. Netuší, o čem mluví..." Není to anděl Ovšem Jiřík není žádný andílek. "Je paličatý a líný. Když se rozhodne, že nepůjde ven, prostě nejde a já ho nepřesvědčím za žádnou cenu. Je velmi fixovaný na domov. Když jsme jednou byli na týdenním výletě, vždycky jsem se ráno vzbudila a on měl sbaleno, že jedeme domů. Vím, že bych ho mohla dávat po škole do družiny, ale takhle máme víc času na úkoly a vůbec na sebe." Klub naděje Paní Ciffrová je jednou ze zakladatelek Klubu naděje, který funguje už deset let a sdružuje postižené děti z táborského okresu. "Pořádáme tábory, výlety, víkendové pobyty. Teď, když nám děti odrůstají, učíme je i vařit a obstarat domácnost." Maminky se scházejí každou středu na kafe. A jak vidí budoucnost? "Ideální by bylo, kdyby časem mohl jít do nějakého chráněného bydlení," plánuje Marie. Láska Postižení Jiříka paní Marii s jejím manželem spíše stmelilo. Její muž by chtěl ještě další miminko, ale o tom spíše žertují. "I když...," usmívá se paní Ciffrová. "Možná to vypadá, že Jiřík mi nebude moci vrátit, co mu dávám, ale on mi to vrací tím nejkrásnějším způsobem - upřímnou, nefalšovanou, bezprostřední láskou."
CO JE TO Downův syndrom? Downův syndrom je genetická anomálie s důsledky na celý život. Všichni lidé s Downovým syndromem mají určitý stupeň mentálního postižení. Kromě specifického vzhledu provází Downův syndrom i náchylnost k určitým nemocem.
