Paní doktorko, často slýcháme od žen po čtyřicátém roce života, že se jim zpomalil metabolismus. Je to jen výmluva, nebo fakty podložená realita?
Výmluva to rozhodně není. Všechno v našem těle reaguje na věk a metabolismus není výjimkou. Velký vliv má postupný úbytek hormonu estrogenu, ale i celkové stárnutí. Klesá výkon našeho svalového aparátu a mění se i to, co si myslíme, že ještě zvládneme, v porovnání s tím, jaká je reálná schopnost těla. To je důvod, proč je hubnutí s vyšším věkem obtížnější.
Jak je možné, že dříve šlo hubnutí snadněji, a teď, i když se hodně hýbeme a jíme zdravě, se váha ani nehne?
Žádné dva pokusy o hubnutí nejsou stejné, protože neprobíhají ve stejné životní fázi. Pokud jde o stravu, ne vždycky „zdravá a vyvážená strava“ znamená nízkokalorická strava, která vede ke zhubnutí. I ve zdravých jídlech se může skrývat velké množství energie. A především, pokud za sebou máte několik neúspěšných pokusů, při kterých jste zhubla a znova přibrala (tzv. jo-jo efekt), pokaždé jste ztratila i část svalové hmoty, ale zpět nabrala jen tukovou tkáň, která spotřebovává méně kalorií než svaly. S každým dalším pokusem tak stojíte na horší startovní čáře s menším podílem svalů a větším podílem tuku.
V souvislosti s váhou se často skloňuje pojem „inzulinová rezistence“. Co to vlastně je a jak s váhou souvisí?
Inzulinová rezistence je původně obranný fyziologický mechanismus, kterým se tělo vyrovnávalo s nedostatkem potravy v nepříznivých podmínkách. Přirozeně se objevuje třeba v pubertě nebo v těhotenství. V dnešní době se z ní ale stal strašák. Když člověk přibere tuk, zejména v oblasti břicha, tukové buňky přestanou správně reagovat na inzulin. Přestanou ukládaný tuk zpracovávat a jen ho vrství. Tělo se pak odbourávání nastřádané hmoty zuby nehty brání a hubnutí jde velmi špatně. Nejúčinnější zbraní proti inzulinové rezistenci přitom není přísná dieta, ale pohyb a budování svalů.
Proč se ženám v období kolem menopauzy ukládá tuk hlavně na břiše, i když měly celý dosavadní život štíhlý pas?
To velmi úzce souvisí s úbytkem estrogenu. Jakmile estrogeny poklesnou, v ženském těle se aktivují mechanismy ukládání tuku, se kterými jinak bojují spíše muži – tedy zvětšování obvodu pasu. Štíhlé ženy to obtěžuje o to víc, že je na nich vidět i malé množství břišního tuku. Je ale potřeba si uvědomit, že s úbytkem estrogenu ztrácíme i jeho ochranný efekt před osteoporózou a kardiovaskulárními onemocněními. Zvětšující se pas je tak často pro lékaře signálem, že je potřeba celkově hlídat i cévní zdraví a hladinu cholesterolu.
Dnes jsou obrovským hitem léky na hubnutí. Vypadají zkrátka jako zázrak bez práce. Je to opravdu tak?
Tyto léky nejsou žádné zázračné zkratky, ačkoli to tak může vypadat. Jedná se o produkty moderní medicíny, které mají za sebou klinické studie na milionech pacientů. Není potřeba se jich bát z hlediska bezpečnosti, jinak by nebyly registrované. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že tyto léky fungují jen po dobu, kdy si je aplikujete. Jakmile je člověk vysadí, biologické nastavení těla ho opět začne tlačit k většímu příjmu potravy. Proto by léčba měla být dlouhodobá.
Jak přesně tyto léky v těle fungují a jaké mají háčky?
Léky jednak ovlivňují metabolismus a nakládání s živinami a za druhé zpomalují vyprazdňování žaludku a snižují chuť k jídlu. Háček spočívá v tom, že vás donutí změnit styl stravování, přestože třeba chcete zhubnout „bez diety“. Jelikož se do vás vejde mnohem menší porce, musíte si velmi pečlivě vybírat jídla bohatá na bílkoviny a chudá na tuky, aby vám nebylo těžko. Tyto léky vás tak samy vychovávají. Mnoho pacientů také překvapí, že tento druh léků snižuje pocit žízně, takže se musí do pití nutit, a výrazně potlačují i chuť na alkohol.
Znamená to tedy, že když někdo začne brát léky na hubnutí, nemůže si dát večer ani skleničku?
Pivo nebo víno představují obrovskou kalorickou bombu, kterou řada lidí při hubnutí ignoruje. Jelikož léky zpomalují žaludek, alkohol se vstřebává rychleji. Díky tomu, jak léky na hubnutí ovlivňují mozek, na alkohol během léčby často ani nemáte chuť. Takže skleničku si dát můžete, ale můžete se po ní cítit jako jindy po třech skleničkách a tomu je třeba se přizpůsobit.
Jak poznat, že už nám úprava jídelníčku nestačí a je čas vyhledat odbornou pomoc?
Poznáte to velmi jednoduše – na váze. Pokud jste udělala všechno možné, poctivě počítáte kalorie v aplikaci, jíte zdravě, přidala jste pohyb, a výsledek je přesto neuspokojivý, vaše tělo má problém, se kterým vám léky na obezitu mohou pomoci. Není to selhání, ale racionální krok.
Za kým by žena měla jít, pokud chce problém s váhou řešit léky?
Nejjednodušší cesta vede k vašemu praktickému lékaři. Léky na obezitu nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, předepsat je ale může jakýkoli lékař – často je předepisují i gynekologové, ortopedi nebo gastroenterologové. Oficiální specializace „obezitologie“ u nás z hlediska pojišťoven ani neexistuje, jde o lékaře různých oborů, kteří se této problematice věnují. Pokud váš praktik těmto lékům nefandí, obvykle vás dokáže nasměrovat na specializovanou poradnu.
Má smysl si před začátkem hubnutí vyžádat u lékaře podrobný „hormonální profil“ z krve?
Podrobné požadavky na hormonální profil v drtivé většině případů nic neodhalí. Je to spíše planá naděje, že se najde nějaká konkrétní hormonální porucha, kterou půjde snadno opravit. Běžné preventivní vyšetření (např. kontrola jaterních testů či glykemie) zcela dostačuje. Mnohem užitečnější než drahé odběry krve je sledovat složení svého těla – tedy podíl tuku, svalů a vody – na chytré váze nebo přístrojích typu InBody.
Jaký pohyb má po čtyřicítce největší smysl, pokud chceme opravdu efektivně spalovat tuky?
Nejlepší je kombinace aerobní cvičení a posilování. Tzv. kardio, jako je chůze či běh, je skvělé pro cévní systém a prokrvení svalů, ale na samotný úbytek hmotnosti nestačí. Pro spalování je výhodnější silový trénink – posilování s vlastní vahou nebo zvedání zátěže, které buduje svalovou hmotu. Pro lidi s nadváhou je ale silové cvičení rizikovější z hlediska úrazů, proto je ideální cvičit zpočátku pod dohledem trenéra nebo fyzioterapeuta.
Co byste vzkázala všem ženám, které jsou frustrované z neustálého počítání kalorií a pocitu, že tělesně selhaly?
Vzkázala bych jim, aby o svém těle nepřemýšlely s výčitkami. Berme jako fakt, že v určité etapě života se tělu nedaří udržet váhu. Číslo na váze není obvinění ze selhání – vy nejste špatné. Berte to jako výzvu k akci. Pokud vaše reálné možnosti a životní styl nevedou k výsledku, dejte šanci moderním lékům. Překročte ten stín falešné stydlivosti a „nevařte se“ v neúspěchu. Udělat aktivní krok k dlouhodobému zhubnutí znamená jít naproti svému zdraví na mnoho dalších let.
