Dalibore, vás letos čeká velkolepý koncert v O2 universum. Co pro vás tento milník znamená?
Už jsem měl nabídky i na O2 arenu, ale tyto obrovské haly já dělat nechci. V osmdesátých letech jsem jezdil po velkých akcích, takže vím, co to obnáší. Dnes mi víc vyhovují menší prostory. Je to pro mě i příjemnější po komerční stránce a celkově mi sedí atmosféra míst jako Lucerna a podobné sály. Velké haly mi nesedí hlavně kvůli akustice, která mi tam nevyhovuje. Nemůžu si s publikem povídat a cítit tu propojenost, která je pro mě důležitá.
Jak vnímáte to, že vaše písně rezonují napříč generacemi?
Jsou to příběhy. Vždycky, když jsme dělali hudbu, já jsem psal většinou muziku. S Honzou Krůtou jsme pak přemýšleli nad textem tak, aby to byl příběh. Ať už to bylo o ženách, nebo o životě, který jsem kolem toho prožíval. V těch písničkách byly vždycky příběhy a zážitky z mejdanů i z běžného života. A to se vlastně nemění. Docela dost věcí jsme i předvídali.
VIDEO: Dalibor Janda prozradil, o kom je jeho největší hit!
Vaše písničky byly nadčasové a v některých případech i dokonce předpovídaly budoucnost?
Když si poslechnete můj repertoár, tak tam určitě najdete tak jednu třetinu textů, které jsou vyloženě nadčasové. Proto si myslím, že fungují i po letech, protože si v nich každý najde kousek sebe. Akorát ten Mars nám zatím nevyšel. Tehdy jsem si v roce 2006 myslel, že už tam dávno budeme, ale nějak to zatím uteklo. Takové motivy dodnes v lidech rezonují, jak u mladších posluchačů, tak u těch starších, kteří se mnou tak trochu dorůstají.
Jak vzpomínáte na svoje mládí?
Měl jsem fantastické dětství, které jsem prožil na vesnici. S klukama jsme byli pořád venku v přírodě a chytali jsme motýly i raky. Byli jsme velká parta ze třídy a soutěžili jsme mezi sebou, kdo co najde. Po druhé světové válce tam byla krásná, divoká příroda. Tam jsem zažil i své první rande. Bylo to celé hrozně příjemné období. Znali jsme tam každý kout, všechny ptáky, věděli jsme o všem, co se tam děje. Dnes mám ale pocit, že už by se našlo jen málo lidí, kteří by se v tom uměli takhle vyznat a poznat to, co jsme tehdy znali my.
Jak se díváte na dnešní mladou generaci?
Nedávno jsem říkal jedné dívce, že motýli nejsou jen motýli. Spousta lidí to bere tak, že existují motýli a můry, a tím to hasne. Tak jsem se jí zeptal, zda mi vyjmenuje deset druhů motýlů. A zatím jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by to dokázal, přitom těch druhů je třeba sto padesát. A je to podobné i u zvířat i přírody. My jsme s ní byli mnohem víc spjatí a myslím si, že to dnešní mladé generaci trochu chybí. Já věřím v Boha i na přírodu samotnou. Když si člověk uvědomí, že tahle malá zemička pluje vesmírem už miliony let, všechno tady funguje a je to krásné, tak je to podle mě zázrak. A měli bychom si toho víc vážit.
Chtěl jste být zpěvákem už odmalička?
Ano, už od první třídy. Tehdy se ještě dávaly pohlavky a podobně, já byl spíš průměrný student. Když se nás paní učitelka ptala, čím chceme být, já řekl, že zpěvákem. A za to jsem dostal pohlavek, protože ona to brala jako nepoctivé povolání. Dodnes si pamatuju, že se jmenovala Popová. A pak v roce 1987 si vystála celou frontu na autogramiádu v Hranicích na Moravě, kde jsme měli koncert. Přišla ke mně, měla slzy v očích a říkala: „Janda, Janda, vy jste se mi vydařil.“ A já jsem byl dojatý stejně, protože to byl silný moment, na který se nezapomíná.
Co byste vzkázal mladým zpěvákům, kteří začínají a třeba vás berou jako vzor?
Ať poslouchají starou muziku a staré kapely třicet, čtyřicet nebo padesát let zpátky. Aby viděli, jak se to tehdy dělalo poctivě, když se všechno muselo zahrát na jeden zátah, často jen podle kazet a různých nahrávek. Byla to poctivá práce. A když si člověk uvědomí, že to všechno zvládne sám zahrát, složit i vytvořit písničku, tak ho to hřeje u srdce. Dnes, když se hodně sahá po různých hotových věcech, beatech nebo i umělé inteligenci, tak mě to osobně netěší. Neměl bych z toho dobrý pocit. Pro mě je tvorba o tom, že to vychází zevnitř člověka.
Nejste fanouškem umělé inteligence?
Nejsem, protože umění není o tom, co vám nakreslí nebo složí nějaký robot, ale o tom, co vytvoří člověk sám. Když něco nakreslí malíř nebo napíše autor písničky, je v tom jeho nápad, prožitek a otisk. Když něco složíte nebo vymyslíte text, tak to pak může tisíc dalších lidí zahrát technicky třeba i lépe. Podívejte se na Beatles a další kapely. Vytvořily desítky hitů, které dodnes žijí. Znám spoustu výborných muzikantů, kteří hrají dokonale, ale nic vlastního nevymyslí. A pak jsou lidé, kterým přijde nápad třeba ve tři v noci, vstanou a najednou to mají v hlavě. A právě v tom je ten pravý smysl.
