Neděle 5. prosince 2021
Svátek slaví Jitka, zítra Mikuláš
Zataženo, déšť se sněhem 2°C

Dítě? Chtěla bych ještě jedno, šokuje Bára Basiková

9. dubna 2021 | 06:00

Kdyby byla herečkou, mohla by ze svých nově nabytých zkušeností čerpat do konce života. Během nouzového stavu uklízela, roznášela poštu, pracovala v lékárně, pomáhala starým lidem a teď pečuje o děti v dětském domově. Přebaluje je, krmí, koupe, chodí s nimi na procházky a taky jim zpívá.

Jak k tomu došlo, že pracujete v dětském domově?

Chtěla jsem si něco vydělat. Nejsem člověk, který je zvyklý šetřit, odjakživa si myslím, že peníze se mají točit. Beru je jako prostředek k zajištění základních potřeb a taky hezkých zážitků, jako je třeba cestování. Nebo k tomu, abychom si mohli já nebo děti koupit to, po čem toužíme. Vždycky jsem to takhle měla a nikdy jsem nelitovala, ani teď. Tudíž jsem na situaci, že nebudu moct zpívat, nebyla připravená. Tak jsem si hledala práci, abych si finančně přilepšila, a ta mě přivedla do dětského domova.

To byste musela mít opravdu velký finanční polštář, abyste tak dlouhou pauzu zvládla bez problémů.

Přesto mě lidi na sociálních sítích kritizovali. Prý co jsem to za finančně negramotnou k…, když si neumím ani našetřit. No, pár měsíců vydržíte, to jsem zvládla i já. Začalo to loni v březnu a do léta jsem ještě měla z čeho žít, ale pak jsem musela sáhnout do úspor. Tak jsem šla do domova důchodců a bylo to hrozně fajn. A teď jsem si hledala práci znovu. Původně jsem chtěla jít do kojeneckého ústavu, protože mám strašně ráda miminka, ale chybí mi k tomu potřebná kvalifikace. Mohla bych tam dělat nejvýš uklízečku a já jsem chtěla být víc v kontaktu s dětmi. Nakonec přišla nabídka z dětského domova. Chyběly jim další ruce, tak mě vzali. Když nemůžu zpívat, snažím se být užitečná jinak.

Jak se tam cítíte?

Hrozně si to užívám. Jsou tam děti od tří do devíti let a můžu se jim věnovat po všech stránkách. Povídám si s nimi, chodím na procházky, hrajeme si, čtu jim pohádky a taky zpívám.

Soumrak bohů nebo Kristiáne, vstávej?

(smích) Ne, lidové písničky. Nebo ty od Svěráka a Uhlíře. Děti to baví. Tím, jak mě neznají, jsou osvobozeny od nějakého hodnocení a předsudků.

Ty devítileté vás přece mohly vidět v loňském kole show Tvoje tvář má známý hlas. Mají tam televizi?

Mají, ale nejspíš se na večerní pořady nedívají.

Jak často tam jste?

Tím, že máme s Petrem syna ve střídavé péči, tak každý druhý týden. Pak jsem tam skutečně čtrnáct až šestnáct hodin denně a nevadí mi to.

Není to emocionálně náročné, nedrásá vám duši, když si uvědomíte osudy těch dětí?

Já už jsem toho za svůj život viděla tolik... Mockrát jsem navštívila různé kojenecké ústavy, dětské domovy i onkologická oddělení s malými dětmi, takže mě to už nešokuje ani nepřekvapuje. Ale to víte, že se mi po nich bude stýskat, až tam jednou skončím. Je to vazba. To si člověk v sobě nezakáže. Samozřejmě některé děti jsou mi bližší, to je normální, ale všechny mají v sobě ten křehký naivní svět, který mě na nich vždycky fascinoval. Jsou bezelstné, důvěřivé a zranitelné.

Vypozorovala jste za tu dobu něco specifického v jejich chování?

Tím, že jsou v dětském domově, musí si prošlapávat cestičky jinak. Ony neví, co je to být s tátou a mámou jako jedináček nebo s jedním či dvěma sourozenci. Tady je to pořád kolektiv, kolektiv, kolektiv. O všechno se musí dělit a urvat si svoje místo. Když přijdu, všechny děti se na mě vrhnou a ten, kdo je nejblíž, dostane pohlazení nebo pusu jako první. Je mi jich strašně líto. A odsuzuji, když rodiče odloží dítě do ústavu. To by měla být až poslední možnost. Budoucí matka by si měla uvědomit hned na začátku, že dítě nechce, a brát antikoncepci, být zodpovědnější... Je to smutné, ale v Česku dětské domovy praskají ve švech.

Mohly by jít do adoptivní nebo pěstounské péče.

Ale s tím je takového papírování… Sama jsem se asi před třemi lety angažovala právě v kampani, která měla těmto dětem pomoct dostat se rovnou do rodiny. V Česku je spousta bezdětných párů i jednotlivců, kteří by stáli o dítě z dětského domova, ale protože musí projít nekonečným byrokratickým řízením, hrozně dlouho to trvá. Zatímco v kojeneckých ústavech leží bezprizorní miminka, která potřebují náruč a vlídné slovo hned, od prvních chvil svého života. A pokud je nedostanou, poznamená je to na celý život.

Chodíte tam už na šestou hodinu ranní, není to pro člověka z šoubyznysu moc brzo?

Tohle mi vůbec nevadí, je to příjemná změna. Ale to prostředí je emotivně náročné. Můžu si stokrát říkat, že je to tam jako ve školce, ale odpoledne si pro ty děti žádná maminka nepřijde. Naštěstí tím, že nic jiného neznají, vlastní rodinu většinou nezažily, nemají srovnání. A já si říkám, že se musím krotit a nepřipouštět si to víc, než je zdrávo.

Copak to jde?

Měla jsem tendenci vzít si na víkend nějaké dítě domů, ale pak jsem to zavrhla. Bojím se té citové vazby, kterou bychom si spolu vytvořili. Pak třeba nebudu mít čas a nakonec bych mu tím víc ublížila, než pomohla. Během společného víkendu bych mu dala něco, co třeba, chudinka, nikdy nepoznalo, a pak bych ho tam vrátila? To nejde.

A další věc: co by tomu řekl Theodor?

Ten by byl rád. Odjakživa, od chvíle, co začal mluvit, chtěl bratříčka. Škoda, že nás s Petrem nenapadlo mít po Theodorovi hned další dítě.

Vy byste do toho šla?

Tenkrát ano.

Vím, že jste měla těhotenství i porod bezproblémové, ale stejně – Theodora jste rodila v šestačtyřiceti.

Já si toho taky vážím, že všechno dobře dopadlo. Nechci se rouhat, zaplaťpánbůh aspoň za něj, ale jako jedináček je chudák. Ať se to vezme, jak chce.

Se dvěma dětmi by to ale byly dvojnásobné starosti, zvlášť v této těžké době.

Tohle vůbec neřeším. Děti se rodily za všech okolností. Do válek, bídy, nemocí… Nad tím nepřemýšlím. Vždycky je lepší, když vyrůstají aspoň ve dvou. Viděla jsem na svých holkách, jak strašně je to obohatilo a ovlivnilo. Dodneška jsou parťačky a kamarádky.

Tak by možná ony mohly Tedíkovi porodit kamaráda a zároveň synovce.

Prvního dubna jim bylo devětadvacet, tak doufám, že to nebude dlouho trvat. Já už je tou dobou měla v břiše. Přitom jsem byla považována za starou rodičku. Všechny mé spolužačky dávno děti měly. Některé šly s břichem k maturitě, jiné už byly maminkami.  

Tak kde se to zadrhlo, že jste rodila až tak „pozdě“?

Nebyl čas, zpívala jsem, věnovala se kariéře. Ale strašně jsem si dítě přála a byla jsem rozhodnutá, že ho stihnu do třiceti. I za cenu, že bych se ke zpívání nemohla vrátit. A osud mi mé přání splnil, navíc takhle vrchovatě, dal mi dvojčata.  

Přes koho to šlo?

Asi přese mě. Můj dědeček byl z dvojčat, tak myslím, že se to tam geneticky předalo. Anička a Maruška dvojčátka mít nejspíš nebudou, ale možná některé jejich dítě… Většinou to jde ob generaci.

Dítě mé kolegyně si doma vytvořilo imaginárního kamaráda, se kterým mluví. Tak moc je coby jedináček postiženo odlukou od kamarádů, se kterými by si jinak hrálo ve školce.

To tak bývá. Syn mé známé měl taky imaginárního kamaráda. Dokonce se s ním koupal ve vaně. A ona musela nejdřív umýt syna, potom jeho kámoše, pak utřít jednoho, druhého… Všechno, jako by tam reálně byl. A on si s ním povídal. Děti to tak dělají.

Dělají a rodiče to nijak zvlášť neřeší, ale neznám nikoho, kdo by na tu hru takhle aktivně přistoupil. Zažila jste to na vlastní kůži?

My jsme měli občas chlapečka Petříčka. Hráli jsme si s Tedíkem s autíčky a najednou řekl, že maminka musí Petříčka vyzvednout ze školky. Nevadilo mi to. Děti mají tak bezbřehý imaginární svět, že vás kolikrát překvapí, s čím vším přijdou.

Četla jsem váš blog, ve kterém mimo jiné píšete, že si přejete být lepší matkou.

Protože některé věci nezvládám, jsem ve svých rozhodnutích nedůsledná. Řeknu třeba Tedíkovi, že něco nedostane, protože nesplnil nějaký úkol, ale nevydržím to, což je samozřejmě chyba. Leccos mu prominu a taky dovolím. Ale výchova je pokus-omyl a to, že jsem dovedla k dospělosti dvě dcery, nic neznamená, protože vychovávat kluka je něco úplně jiného. A jako matka, která žije sama, zvlášť v tomhle jeho věku, to úplně neumím. Nebo nejsem tak napojená na mužskou mentalitu a energii. V tom mu asi jeho táta Petr dává mnohem víc. Je to chlap, tak je pro něj i vzorem. Ale nemám s Theodorem nějaké vážné problémy, i když jsme zažili i vyhrocené situace, zvlášť ve spojení s distanční výukou. Plakal a křičel: „Blbá škola!“ Ale já to chápu, dnešní děti jsou úplní chudáci. Je mi jich strašně líto, protože tohle je opravdu šílený.

Přitom kdybyste ho hnala do školy…

To by bylo něco jiného, ale když se měl učit doma, vztekal se. Ale taky to přešlo. Každopádně bych chtěla být víc důsledná. Přitom jsem strašně trpělivá, hned tak nevybouchnu. Snažím se ovládat, moje děti nějaké řvaní nebo tělesné tresty nezažily. Nikdy jsem žádné z nich neuhodila. Protože si myslím, že všechno se dá vykomunikovat. Ale chtěla bych být silnější a autoritativnější, aby mě Theodor víc respektoval.

A v dětském domově se vám to daří?

To jo. Nevím, čím to je, ale u cizích asi funguje nějaký odstup. Není vám zatěžko říct něco důrazně.

Taky je jich tam daleko víc, a pokud byste si nezjednala pořádek, převálcovaly by vás.  

To je fakt. A ten řád je tam daný. Já pouze vykonávám rozhodnutí někoho nade mnou. Hlavní vychovatelka řekne, že teď se bude dělat tohle, no tak se to prostě dělá. Neurčuji sama, jak ty děti vést. Ale těch základních věcí, třeba aby mluvily pravdu, je u některých trošku těžší dosáhnout. Ono je vůbec zajímavé pozorovat, jak i hygienické návyky, kterým je tam učíme, jdou někomu líp a jiným hůř. Je to hodně podmíněno geneticky. Jsou tam různá etnika, většina dětí je romských, ale i jedna vietnamská holčička je mezi nimi.

Jsou tam i hodně malé děti, nejspíš některé i přebalujete, dáváte na nočník… Nedělá vám to problém?

Ne. Tohle mi nikdy nevadilo.

Co jim podle vás chybí nejvíc? Je to zájem a péče?

Tím, že neznají mateřskou náruč a život v rodině, kde by byly centrem pozornosti, tak nedostatkem zájmu o svou osobu, podle mě, nestrádají. Navíc všechny moje kolegyně jsou hrozně empatické, pomazlí se s nimi. Podle mě to instinktivně udělá každý. Když vám posadí na klín tříleté dítě, tak ho pohladíte, obejmete, stisknete v náručí. Je to přirozený lidský pud.

Byl se už na ně Theodor podívat?

Nebyl, teď se tam kvůli covidu nesmí.

A vás každý den testují?

Dvakrát týdně.

Tak to máte projetý nos víc než feťák od kokainu!

Já si to počítám. Začalo to loni v létě, kdy jsem točila Tvář. To nás taky testovali dvakrát týdně. K dnešnímu dni mám už za sebou 64 šťourání v nose. Člověk si zvykne na všechno. A jednou to stejně skončí.

Je příjemnější a optimističtější pracovat u dětí než u starých lidí?

To jsou dva tak rozdílné světy... Mám staré lidi ráda. Pokud jsou ještě duševně čilí a mají rozmanité zážitky, strašně ráda jim naslouchám. Je úžasné slyšet, v jaké době žili, jaké tehdy panovaly vztahy v rodině, že měli úctu k rodičům a mnohdy jim i vykali. Nebo když popisují, jak je tatínek nebo dědeček něčemu učili, předali jim své zkušenosti… Ale spousta jich je samozřejmě taky nevrlých, nervních a podrážděných. Já se jim nedivím, sami nevíme, jací v jejich letech budeme. A když se do toho vloudí stařecká demence nebo alzheimer, je to smutné. Ale pobyt mezi stařečky mě taky obohacuje, stejně jako práce s dětmi.

autor: Ivana Bachoríková

Tvoje tvář: Bára Basiková neudržela slzy! Kvůli Gottovi! • VIDEO: TV Nova

Autor: Ivana Bachoríková