Asterovou balil postižený Otík. Teď lituje, že ho nechtěla! | Pro ženy | Blesk.cz

Asterovou balil postižený Otík. Teď lituje, že ho nechtěla!

29. června 2020 | 06:00

Odjakživa se trápila dietami a jen málokdy si dokázala váhu dlouhodobě udržet. Teď se ale zdá, že je konečně na dobré cestě. Jitka Asterová jako jedna z mála během koronavirové karantény nepřibrala, ale zhubla. Přitom si doma pravidelně vaří. Šéfovou v kuchyni je ale její dcera Anna Kameníková, která už vydala vlastní kuchařku. A mezi strávníky jsou Aniččin manžel Jan i její bratr Adam. Apetit mají náramný. Každý sní k obědu celé kuře.

Vy jste ale pohublá! Jako byste se během karantény nedostala do obchodu pro jídlo. Že vy jste brala ten zákaz vycházení doslovně.
Skoro jo, opravdu jsem ten měsíc a půl ven nechodila. A hlavně jsem si říkala, že to bude můj konec. Koronakonec. Měla jsem čerstvě po operaci kolene a obávala jsem se, že budu jenom jíst, vařit a spát. Tak jsem si řekla: Ne! A nasadila jsem si vlastní dietní režim. Shodila jsem asi 2 kg a pak mi nečekaně Bořek Slezáček doporučil keto dietu. Taky ji držel, musel zhubnout kvůli roli, protože kamera je neúprosná, a já ho viděla před a po. A ten výsledek mě přesvědčil. Tak jsem do toho šla, ale s despektem, protože jsem o téhle dietě slyšela různé mýty.

Nejlepší dieta je ale, s odpuštěním, nežrat.
Stravovací návyky mám už za ta léta zmáklý dobře, jenomže časem si přidáváte porce. Říkáte si: No tak si dám o deset deka borůvek víc anebo kousek dortu, vždyť pro jednou se nic nestane. A najednou jste ve starých kolejích a nastává jojo efekt. Ale tohle se samo nabízelo… A já začala lítat. Bylo mi tak dobře.

Musela jste ale úplně omezit cukr.
To je pravda. Celých pět týdnů byl můj jídelníček striktní, ale zajímavý. Na výběr jsem měla z deseti druhů polévek, tří druhů hamburgerů… Když jsem měla chuť na párek, dala jsem si ho. Kila začala jít dolů a ještě jsem měla energii. Jediné, co pro mě byl problém: zříct se úplně alkoholu. Nemohla jsem si dát ani hlt suchého vína. To prostě v téhle fázi nelze. Ale dalo se to vydržet, protože nejsem samopopíječ, ale společenský pijan. Když už jsem někam vyrazila, pila jsem sodovku. A pak jsem zjistila, jak ti opilí okolo mě šíleně blábolej, a šla jsem brzy domů. To jediné mi vadilo.

V jakém režimu jedete teď?
Normálně jím, což je v mém případě pětkrát denně. I víno si už občas dám. Samozřejmě, abych neztloustla, musím se řídit určitými zásadami, takže vynechávám přílohy. Místo toho si nakrájím ředkvičky na plátky a osmažím je na kapce oleje. Taky jím chřest, buď vařený, nebo si ho dám na chvíli do trouby, a spousty jiné zeleniny.

Jak dlouho myslíte, že vám to vydrží?
Jak se znám, tak takhle striktní dietu jsem schopná držet půl roku, pak se nejspíš začnu zase zaoblovat. Vážím se každý den, což je hrůza, ale aspoň to zachytím včas. Jakmile naberu víc jak čtyři kila, najedu zase na přísný dietní režim, abych je měla rychle dole.

Zmínila jste, že vaříte. Jenom pro sebe? Děti už přece máte z domu.
Klidně i jenom pro sebe. Když toho udělám víc, zamražuji. Teď jsme se Zdeňkem Fenclem (vizážista, pozn. red.) a Aničkou dělali bezlepkové knedlíky z jáhlové mouky. Meruňkové. Nebo vařím ve velkém vývar. Něco dám Aničce, něco Adámkovi a zbytek na mražák. Ale nejsem líná uvařit si i jenom jednu porci pro sebe. Pokud si udělám to, na co mám skutečně chuť, uspokojím se. Ale když se takzvaně odbydu, třeba kouskem dvacetiprocentního sýra, tak mám potřebu mlsat. Takže nedělám to denně, ale v tý koroně jsem měla na vaření čas.

Anička napsala kuchařku. Vaříte podle ní?
Samozřejmě. Uvařili jsme všechna jídla, když ji připravovala. Ta kuchařka má dvě části: Řešíš a Hřešíš. A já jsem teď ve fázi řešíš, protože řeším svoji figuru a chci si ji udržet. Je tam spousta skvělých receptů. Tím, že je Anička mladá a taky šikovná, je pro mě velkou inspirací. Když je člověk starší, pořád se stejně obléká, stejně maluje a stejně vaří. A ona mi tu moji „hlínu“ kypří a vnáší do ní něco nového. Už jenom těch různých druhů přípravy vajec, co mě naučila. Nejenom nahniličko, naměkko a natvrdo. Ale taky vejce, který se nemíchaj, ale jenom kypřej, ztracený vejce, různě prokládaný omelety…

Pořád se jí vaření tak drží?
Pořád, my spolu nic jinýho neděláme. Celá naše rodina ráda jí a máme taky spoustu kamarádů jedlíků a gurmánů. Už jenom ta příprava, nákup před vařením nás baví. A pak to společný tvoření. Je to hrozně hezký.

Nemíváte u toho konflikty? Každá můžete mít jiný názor, jak co dělat.
Když jsme na chalupě, vaří většinou Anička. Já jsem pouze pomocná kráječka a odklízečka a jsem v týhle roli strašně spokojená, protože nemám zodpovědnost šéfkuchaře.

Po kom má dcera takový talent a vášeň pro vaření?
Po mně to Anička nemá. Naše generace byla za totality vychovávána stylem „Vitana vaří za vás“. Moje maminka vařila podle Sandtnerky (klasická česká kuchařka Marie Sandtnerové, pozn. red.), ale v podstatě jenom pět jídel pořád dokola. Byla však vynikající. Sama jsem dětem vařila hodně dlouho, až do jejich dospělosti. Bavilo mě to a těšil mě jejich obdiv. Když slyším „mami, to je tak dobrý…“, strašně mě to motivuje. Já jsem neměla strávníky, kteří by jedli mechanicky. Ale teď už vaří skoro každý, není to nic výjimečného. Akorát já si ta jídla nefotím a nedávám na sociální sítě.

Adam se taky rád nají?
Taky. Je mu jedenadvacet a jí strašně moc. Stejně jako manžel Aničky. Když dělám k obědu kuře, musím mít pro každého jedno.

To už by se vám vyplatilo chovat slepice.
Nemám kde.

Na terásce.
To by musela být větší. Zatím tam mám jenom salát, borůvky, angrešt, rukolu, jahody, ředkvičky, bylinky a kiwi.

Tak mi neříkejte, že by se vám tam nevešly i slepice.
Jedině kdyby byly velikosti kanárka. Já tam mám všechno pidi. Pidi rajčátka, pidi rukolky… Jenom pro vlastní spotřebu, ani nezavařuji. Ta úroda není tak obrovská.

Trápila jste se dietami odjakživa?
Jako dítě jsem byla baculatá, od té doby to mám v hlavě pořád, v dietách jedu nepřetržitě. Pamatuji se na uhlovodanovou. S Martinou Menšíkovou jsme se rozhodly, že nebudeme jíst přílohy, a cpaly se jenom tresčími játry a uherákem. Pak jsem vyzkoušela dělenou stravu a spoustu dalších. Neustále musím být v nějakém dietním režimu a mít nad sebou bič. Jinak se rozmělním. Když cvičit, tak denně. Ale umím se taky pořádně zprasit. Když byly děti malé, vstala jsem v noci a snědla jim všechny sušenky. Proto se snažím najít si takový stravovací režim, aby mi vyhovoval, a tím pádem se dal dlouhodobě vydržet. To je i důvod, proč si vařím. Připravuji si to, na co mám chuť.

Jak jste to zvládala v době, kdy jste dělala krasobruslení?
To bylo kuriózní, protože jak jsme trénovali v pět ráno v minus dvaceti stupních pouze v tenkých punčocháčích, vytvořila se nám na stehnech tuková vrstva jako ledním medvědům. Chránila nás před zimou. Tenkrát se jezdilo na přírodních kluzištích, a ne ve vytápěných halách a tělo se těm mrazům začalo bránit. Pořád jsem se trápila a od trenérky slyšela, že jsem tlustá, a nejen já. Ale ne že by nám vytvořili jídelníček, to tenkrát neexistovalo, nutili nás běhat. Vzpomínám si, jak jsme si na soustředění v parném létě navlékly na sebe kamaše, pod ně si daly igelitové pytlíky, aby se tělo zapařilo, a utíkaly… Jenomže do cukrárny pro laskonky. Logicky jsme zhubnout nemohly. Když mi bylo pětadvacet, jezdila jsem v lední revue a měla o šest kilo víc než teď. Přitom jsem byla aktivní závodnice.

Jak dlouho jste bruslila?
Od čtyř let do osmnácti. Pak jsem jezdila až do svých sedmadvaceti v lední revue. Jak jsem se postupně zakulacovala, zahalovali mě, aby to nebylo vidět, takže jsem jezdila zadek od krávy. A jednoho dne mě vyhodili. Na dětskou revue jsem už byla stará a moje bruslařské umění taky nebylo bůhvíjaké. Pak jsem tři roky pracovala jako trenérka, učila jsem bruslit děti. Je to hezký sport, ale hrozně nezdravý. Vracím se k němu minimálně, bolí mě z něho záda.

Vyhrála jste vůbec nějaké závody?
Vyhrála jsem hradeckého Axela, když mi bylo asi 15 let, a probojovala se až na mistrovství republiky, kde jsem skončila poslední. Ale už jenom dostat se tam byl úspěch. Já jsem to uměla prodat, hezky se na mě dívalo, ale vždycky jsem měla těžký spodek a nešly mi skoky. V pubertě jsem byla hrozný číslo. Pamatuji se, jak jsem při závodech hlasitě křičela. Měla jsem udělat dvojitého lutze, ale nepovedl se mi, tak jsem na porotu aspoň zařvala, že to měl být lutz. Pěkně nahlas. Prostě komediantka.

Nezamilovala jste se tenkrát do nějakého krasobruslaře?
Platonicky jsem milovala Philippe Candelora, hvězdu 90. let. Nádherný chlap. S tím jsem chvilku i chodila, ale on o tom nevěděl. (smích) Ale jinak mě krasobruslaři moc nepřitahovali. To spíš hokejky, co chodily trénovat po nás. Vždycky ke konci tréninku jsme nacvičovali to nejtěžší, což byl dvojitý lutz, u kterýho jsem pravidelně padala. V kamaších, s velkou prdelí… A teď tam přišli ti hokejisti a já šla zase k zemi. Hrozný. Neměla jsem šanci. Žádnýho hokejistu jsem nesbalila. Tenkrát ani později.

Proč vás rodiče dali právě na krasobruslení?
Tak to si pamatuji úplně přesně. V roce 1974 jsme koupili novou černobílou televizi a zrovna v ní šlo mistrovství světa, ve kterém Mašková skončila druhá. Naši uviděli Maškovou, pak se koukli na mě, to si nedělám legraci, a o mé kariéře bylo rozhodnuto. Tehdy nebyl moc velký výběr. Děti buď plavaly, nebo bruslily. Krasobruslení bylo populární. Byl tady Nepela, sourozenci Romanovi, Mašková… Za komunismu to byl jediný dostupný sport, byly tu pro něj docela dobré podmínky.

A na co se rodiče dívali, když rozhodli, že bratr bude lékařem?
No tak, Dr. House tenkrát v televizi ještě neběžel. Ani Nemocnice na kraji města. To si rozhodl on sám. Ale přihlásili ho na plavání, byl závodní plavec.

Pamatuji si, že Aničku jste taky plánovala dát na bruslení. Říkala jste, že bylo součástí vašeho dětství, tak bude i jejího.
Taky ho dělala. Ale jenom dva roky. Pochopily jsme, že spíš než Mašková by z ní mohla být druhá Asterová. Talent a geny měla, bohužel, moje. A ani ji to moc nebavilo.

Ale prosadila se jako herečka. V připravované minisérii České televize hraje Boženu Němcovou za mlada.
K té roli přišla konkurzem, vybírali z mnoha kandidátek. Hraje ji od jejích šestnácti do pětadvaceti let, to už měla i děti.

Aby se jí přiblížila i fyzicky, obarvili jí vlasy načerno. Co jste tomu říkala?
Čau, Bóžo! Jsem hodně konzervativní, na všechno potřebuji čas, ale zvykla jsem si a vůbec mi to nevadilo. Jako by byla černovlasá odjakživa. To já takový chameleon nebyla. Když jsem se s Irenou Pavláskovou obarvila kdysi na černo, vypadala jsem katastrofálně. Taky jsem toho vzápětí litovala a hned druhý den šla zpátky na blond. Jenomže jsem se barvila sama a vyšla mi z toho zelená. Já s barvama experimentovat nemůžu. Teď bych moc chtěla mít šedivý vlasy. Ale zajímavě, do platinova, ne jako jsou ty moje.

Ve filmu Vesničko má středisková, který je neustále reprízován, máte malou, ale nepřehlédnutelnou roli. Když na zahradě předvádíte most, závozník Otík přestane navigovat a Marián Labuda nabourá. Jak jste se do tak výjimečné herecké společnosti dostala?
Jiří Menzel mě původně chtěl na roli učitelky, to je ta, co ve filmu říká: „Zájmena, hlavně ta zájmena.“ Dělala jsem na ni konkurz, ale nakonec ji dostala Magda Křížková. Viděl mě jako Důrovou v Rozmarném létě, které jsme dělali na DAMU, a díky tomu mi nabídl hostování v Činoheráku. Byla jsem tam deset let a zahrála si v úžasných inscenacích. A protože mě v tom filmu chtěl mít, dal mi postavu Rumlenové, abych tam běhala. A to mi šlo moc hezky.

Kostymérky vás taky moc hezky oblékly. Máte na sobě šusťákovou soupravu, na hlavě čelenku…
S tímhle filmem mám spojenou i pěknou příhodu. Točili jsme hromadnou scénu na zábavě a já jsem tancovala s tím postiženým závozníkem Otíkem, kterého hrál János Bán. A jak jsme tak trsali, zeptal se mě, jestli bych s ním večer někam nešla. Jenomže já ho v civilu v životě neviděla, tak jsem si myslela, že takhle vypadá doopravdy, a rezolutně ho odmítla. Pak jsme šli do maskérny, odlíčili se, a ven vyšel krásnej štíhlej Maďar (János Bán je maďarský herec, pozn. red.). Bez těch strašnejch zubů. Hned jsem mu chtěla říct, že bych na to rande šla, ale už bylo pozdě. Tenkrát nebyl internet, tak jsem nemohla tušit, jak vypadá bez masky. Nebo si vzpomínám, jak jsem o pauze celou hodinu strávila ve společnosti pana Hrušínského. Seděl na židličce, nic neříkal, jenom kouřil. A já byla tak šťastná, že můžu být vedle něj. Bylo to pro mě něco výjimečného. Měl obrovské charisma.

Co teď budete dělat?
Kromě toho, že si budu hlídat váhu, tak se, doufám, vrátím do představení kladenského divadla Vražda v Orient Expresu, ve kterém hraji kněžnu Dragomiroff. Je to malá role, nejmenší, jakou jsem kdy na divadle měla, čili se nepředřu. Ale zkoušení pro mě bylo moc zajímavé, protože jsem pracovala s úplně novým kolektivem. I ten titul byl pro mě překvapením. Nenapadlo by mě, že mě někdo obsadí do takové klasické inscenace. A pak hraji s Ivankou Jirešovou v Laskonkách v Divadle Na Maninách. To je titul podle knihy Báry Nesvadbové. A hlavně jezdím s Hankou Čížkovou a její dcerou Janou, která je zpěvačkou, s představením Mládí nevyprchej. Je to interaktivní záležitost. Mimo to se s Hankou už třetím rokem účastníme charitativního projektu a hrajeme v domovech pro seniory. Teď kvůli koroně jsme za nimi nemohli, ale chceme v tom brzy pokračovat.

Autor: Ivana Bachoríková