Jana Bernášková: Často s námi cloumají vlhké gaťky, a pak jen koukáme | Pro ženy | Blesk.cz
Premium

Jana Bernášková: Často s námi cloumají vlhké gaťky, a pak jen koukáme

2. března 2020 | 06:00

Nově ji teď uvidíte v seriálu Co ste hasiči, dokončuje svou knihu a srovnala si život. Herečka Jana Bernášková (39) má důvod se usmívat. I když minulý rok to tak prý rozhodně nebylo.

Nesetkaly jsme se spolu poprvé. A určitě ani ne naposledy. Byla jsem nadšená, že Jana byla ochotná mluvit úplně o všem. Dokonce mi říkala: „Nic si o mně nečtěte, já vám všechno řeknu.“

Píšete knihu o ženském světě – je o vás?

Bude to kniha o tom, co znám a mám odžito. Je to o mladé herečce, která má holčičku. Odejde od svého muže a staví se na vlastní nohy. Není to autobiografická kniha, ale vychází z mého života i ze života mých kamarádek.

Chtěla jste, aby byla skutečná…

Přesně. Autenticita je důležitá. Jsme zvyklé, že nás pořád někdo tlačí na výkon, a jsme navyklé mít mnoho tváří a hrát spoustu rolí. Od skvělých manželek po dokonalé milenky… Jenže jednoho dne padneme. I mně se to stalo a to, co mi pomohlo se zvednout a zase jít dál, nahoru, bylo naslouchat sama sobě. A pokud tohle neděláme, zapomeneme na sebe a na svůj vnitřní hlas, a bez toho dlouhodobě nemůžeme fungovat.

Jak to změnit?

Jednoduše, není to nic těžkého. Základem našeho správného fungování je naslouchání našemu vnitřnímu pramenu. Každý z nás moc dobře víme, že máme vnitřní hlas. Je otázka, jak s ním umíme pracovat. A vůbec nevadí, že s ním nedokážeme ještě komunikovat nebo se s ním hádáme. Důležité je uvědomit si, že každý máme vnitřní svět, a neopomíjet ho. Hodně jsem se toho loni naučila. A to není nic ezoterického.

Byl to těžký rok?

Co si budeme povídat. Rok jako víno, po kterém dlouho bolí hlava a trochu se zvrací. Můj tatínek byl nemocný. Vypadalo to na banální operaci žlučníku, jenže se při ní zjistilo, že má rakovinu slinivky. A já se rozhodla, že se o něj budu starat a přestanu na chvíli hrát.

To musel být šok pro všechny…

Nevěděli jsme, co všechno bude potřebovat. Nakonec nechtěl, abych s ním byla pořád. Chtěl mít své chvíle, odpočívat. A já jsem nevěděla, co se sebou. A protože jsem dřív psala pro jeden časopis fejetony, vzpomněla jsem si na to, že mi někdo vnukl myšlenku na knížku. A na znamení já dám. Proto jsem si řekla – hele, ještě jednou a jdu do toho.

A přišlo to?

Ano. Tak jsem si sedla a psala. Skvělá terapie! Některé věci zkrátka chtěly ven… Brzy jsem ale dostala nabídku na

 

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně

Chci předplatné Premium
Autor: Blanka Kubíčková