Scenáristky Vyprávěj: My vám vyprávíme! | Pro ženy | Blesk.cz

Scenáristky Vyprávěj: My vám vyprávíme!

24. ledna 2010 | 09:38

Na populárním televizním seriálu Vyprávěj se podílí i tři scénáristky. Třicátnice Irena Sládečková (34), Michaela Streit Kádnerová (35) a Barbora Vlnasová (30).

Tyto mladé ženy každý týden líčí něco, co vlastně pořádně nezažily. Čím se tedy inspirují, kde berou dobová témata?

Příběh, jenž se v seriálu odvíjí, je jakýmsi vyprávěním nad rodinným fotoalbem. Plyne pokojně, bez velkých dramatických zvratů. „Píšeme rodinný seriál ke vzpomínání,“ brání se scenáristky kritice diváků, kteří by chtěli mít na televizních obrazovkách větší adrenalin. Ale právě v tom, že jde o příběhy obyčejné rodiny, s obyčejnými starostmi a radostmi, tkví asi největší úspěch tohoto retroseriálu.

Proč se v seriálu neobjevují velká lidská dramata?
Irena: „Vždycky jsou diváci, kteří si myslí, že to ta rodina zažívá moc dramaticky, a jiní zase, že je to přehnaně poklidné. Je to těžké vybalancovat, abychom se zavděčili všem. Důležité ale je, že seriál připomene lidem jejich historii, a zároveň je pobaví.“
Bára: „Mě na tom baví to, že si lidé na základě seriálu vybavují tu dobu, a pak si o ní vypráví. Slyšela jsem třeba v hospodě, jak se dva starší manželé přeli o to, jaké pláště tehdy v práci nosili.“

Zažily jste minulý režim ve školce, maximálně na základce. Co si z něj vlastně pamatujete?

Míša: „My jsme s Bárou zjistily, že jsme obě byly žačky Základní školy československo-kubánského přátelství v Omské ulici v Praze. Byla to jazyková škola, kde se učila v prvních ročnících ruština nebo angličtina, Bára měla to štěstí, že se dostala do třídy s angličtinou. Já zatím dřela azbuku. Pamatuju se, že jsme se učili takové důležité věci jako – kolik je schodů v Lomonosovově univerzitě nebo kolik váží hvězda z rubínového skla na Spaské věži.“
Bára: „My už jsme sice měli od třetí třídy angličtinu, ale později jsem se dozvěděla, že tam probíhaly strašné bitky mezi rodiči, aby se jejich děti mohly dostat do té třídy. To už si dneska asi nikdo neumí představit. Já ovšem mám ještě ranější vzpomínky ze školky. U nás doma se vyprávěly často politické vtipy. Bohužel jsem si to do posledního slova pamatovala a ve školce druhý den vyprávěla. Naštěstí jsem měla rozumnou učitelku, která upozornila rodiče, že to zrovna není dobré, když jejich dcera sedí na lavičce s učitelkami a vypráví jim vtipy o Husákovi.“
Irena: „Já byla v roce 1989 už v prváku na gymplu, takže si tu dobu docela pamatuju. V rodině u nás se mluvilo dost otevřeně. Nejabsurdnější mi přišel ten strach, kterej byl sice třeba malej, ale zato všudypřítomnej. Například to, když člověk nepůjde do průvodu na 1. máje, že může mít průšvih. Nebo, že jsem chtěla chodit na piáno, ale zrovna v tu dobu byly jiskry. Kdybych nechodila do jisker, měla bych černej bod. To mi přijde nejhorší, že z malinkýho strachu se pak může nabalit sněhová koule, která člověka semele.“

Co vám přišlo nejabsurdnější?

Irena: „Jedete na dovolenou do Jugoslávie s těžce vybojovaným příslibem a tam nastane situace, že nemáte pořádně ani na zmrzlinu. Buď si můžete dát denně kopeček, nebo obden dva… Přitom je váš otec vysokoškolský učitel! Teď, když jsme byli s dětmi u moře, tak jsem si na to vzpomněla. Je to super, že žijeme jako srovnatelná rodina v Británii, Holandsku nebo Francii.“
Míša: „Vzpomínám na jednu přesvědčenou soudružku učitelku. Skutečně věřila tomu, čemu se říkalo ideály. Všem nám do památníčku psala Fučíkův citát: Samotné vzdělání není nic, není-li spojeno s usilovnou prací. Zároveň jsem byla doma konfrontována se skutečností, že ani sebeusilovnější práce vám – pokud nejste ve straně – to, čemu se dnes říká kariérní vzestup, nepřinese. To bylo dost absurdní.“
Irena: „Já zas vzpomínám, jak jsem hrozně chtěla stát čestnou stráž u těch pomníčků z povstání 5. května. Nakonec mi to dovolili díky jedné hodné učitelce, ale bez pionýrskýho šátku…“

Kdo vám o těch letech nejvíc vypráví?

Míša: „Hodně čtu a snažím se své dětské zážitky a vyprávění mé maminky konfrontovat s příběhy druhých a historickými fakty…“
Bára: „Zdrojem je moje rodina, hlavně maminka, starší bratři, rodina mého muže, vyptávám se i sousedů na chalupě. Technické detaily si ověřuju hlavně na internetu a v literatuře. Třeba kolik stál benzin, nebo kolik litrů se vejde do nádrže dobového skútru Čezeta. To jsou právě ty detaily, na kterých nás diváci chytají a pak nám píšou, že to není pravda – že vlaky tak nevypadaly nebo podprsenky že se nosily jiné.“
Irena: „Já mám taky zdroje ve své rodině, tatínek i maminka, každý má svoje prostředí, v němž pracoval. Když se sejdeme na rodinné oslavě, kde je víc lidí, nenápadně podsunu vzpomínkové téma, aby se rozpovídali. Taky v rodině mého muže se často vzpomíná. Já to mám strašně ráda, naskakujou jim totiž vtipy jeden za druhým. Čerpám i z tisku – kde se objevuje dost restrospektivy. Navíc internet je plný vzpomínek – lidi se rozepisují o tom, jak chodili do kina, na co se stály fronty. Dost se dá vyčíst ze vzpomínkové literatury.“

Dívaly jste se ze studijních důvodů na dobové seriály jako třeba Inženýrská odyssea?

Irena : „Záměrně ne – abychom koukali na majora Zemana…“
Míša: „Na Inženýrskou odysseu si netroufám… Ale třeba na Chalupáře nebo na Takovou normální rodinku jsem se podívala. Navíc Roman Vojtek mi vzhledem hodně připomíná mladého Jaromíra Hanzlíka…“

Máte nějaké rodinné stříbro – historky z té doby?

Bára: „Tahle se objevila v jednom z dílů. Když můj bratr šel na zápis do první třídy, na výzvu: Řekni nám nějakou básničku! spustil Nad naším územím letí bedna s uzeným. Kupodivu ho do té první třídy vzali. Pak měl ještě jeden výstup. Maminka si chtěla odškrtnout účast v prvomájovém průvodu, vzala nás děti do Průhonic, kde na tribuně seděli místní papaláši. Bratr se rozhlídl a do ticha zahlásil: A kterej je Husák? Maminka už nás pak nikdy do průvodu nevzala.“
Míša: „Před koncem školního roku jsme s nakladatelstvím, kde máma pracovala, pravidelně jezdívali na výlety do NDR. Takhle jsme se jednou stavovali na hradě Wartburg, kde jsme dostali rozchod. Později na srazu u autobusu chyběl jediný člověk – kolega Husák – mimochodem i vzhledem ne nepodobný prezidentovi. Čekali jsme, ale pan Husák nikde. Všichni už byli dost vyděšení, a tak vedoucí ohlásil ztrátu účastníka zájezdu místní policii. A to teprve vypukla panika! Než se všechno vysvětlilo, objevil se u autobusu nicnetušící kolega Husák, a lamentoval, že na hradě ztratil hodinky…“

Co vás na té době fascinovalo?Co bylo zlé a dá se najít i dobré?
Irena: „Na té době se těžko hledá něco hezkého. Ale pamatuji se, jak bylo příjemné najít lidi se stejným smýšlením. Nám se to podařilo například na táboře a scházíme se dodnes.“
Bára: „Dobré na tom bylo asi to, že lidi měli víc času na rodinu. Naopak hrozné, že se doma vyprávělo něco jiného než na veřejnosti a hlavně, že se to považovalo za normální. Ale jsem ráda, že jsem těch deset let zažila. Můžu totiž alespoň trochu srovnávat.“
Míša: „Na té době mě nefascinovalo nic, to jsou příliš silná slova. Fascinoval mě konec roku 1989, bylo mi patnáct a všechno jsem to vnímala nesmírně naivně a romanticky. Už jsem z toho dávno vystřízlivěla, ale jsem vděčná za to, že jsem dobu, kdy se to zlomilo, zažila. Kdo zažil nepohodu, váží si všeho mnohem víc…“

 

Michaela Streit Kádnerová
Michaela Streit Kádnerová
Autor: Dana Kolářová

Michaela Streitová Kádnerová
Vdaná, má dvě děti, manžel je designér Filip Streit.
Vystudovala historii umění na FFUK.
Zabývá se historií architektury a designu. Koncipovala řadu výstav současného designu doma i v zahraničí. Přednášela na VŠUP v Praze. V poslední době působí také jako scenáristka.

Barbora Vlnasová
Barbora Vlnasová
Autor: Dana Kolářová

Barbora Vlnasová
Vystudovala portugalštinu na FFMU v Brně a divadelní dramaturgii na JAMU tamtéž. Kromě televizní scenáristiky se věnuje psaní divadelních a rozhlasových her. Pracovala jako dramaturg Klicperova divadla v Hradci Králové a jako externí dramaturg Českého rozhlasu Brno. Je vdaná a právě v očekávání potomka.

Irena Sládečková
Irena Sládečková
Autor: Dana Kolářová


Irena Sládečková
Vystudovala Informační studia a knihovnictví na FFUK v Praze. Působila jako redaktorka v Lidových novinách, televizi Nova a v ČRo1 Radiožurnálu. Jako scenáristka spolupracovala například s Českou televizí na dokumentárním cyklu Rodinné stříbro. V současné době je na volné noze. Je vdaná, má dvě děti.

Seriál Vyprávěj se v České televizi už přehoupl přes dvacátý díl. Autorem konceptu a producentem je Filip Bobiński, vedoucím scenáristou Rudolf Merkner. Celkem čítá oddělení scenáristů 6 lidí. Hvězdami seriálu jsou Roman Vojtek, Svatopluk Skopal, Veronika Freimanová, Andrea Kerestešová nebo Nina Divíšková.

Autor: Zuzana Pšenicová, frč