Středa 24. dubna 2024
Svátek slaví Jiří, zítra Marek
Zataženo, déšť se sněhem 7°C

Česko národ jedináčků: Stávají se z nás rozmazlení sobci?

Stávají se z Čechů opravdu sobečtí, nepřizpůsobiví spratci?
16. května 2014 | 13:15

Statistiky mluví jasně, od minulého režimu počet dětí na jednu ženu v České republice rapidně klesnul. Je ale na místě obávat se toho, že bychom mohli vymřít? A co znamená být "jediné dítě v rodině" pro samotné jedináčky či jejich rodiče?

Kolem jedináčků panuje spousta pověr a předsudků. Ostatně samotný pojem "jedináček" zní spíše jako diagnóza, než jako prosté definování počtu vlastněných sourozenců.

Důvod je prostý. Ještě za minulého režimu bylo jedináčkovství spojováno s nelichotivými charakterovými vlastnostmi jako neschopnost přizpůsobit se a dělat kompromisy, sobeckost a rozmazlenost, což jedináčkům na oblíbenosti rozhodně nepřidá.

Vyšší nároky na rodiče

Podle mnoha studií jsou však tyto úvahy nesmyslné. Ukazuje se naopak, že jedináčkovství představuje pro děti mnoho výhod. Pro rodiče ale spoustu úskalí ve výchově. Pokud jsou rodiče schopni upozadit svoji potřebu věnovat jedinému miláčkovi maximum pozornosti a nekladou na něj přehnané nároky, je jeho "samota" důvodem k tomu, aby se dítě naučilo samo zabavit v momentě, kdy dospělí zkrátka nemají čas.

Často se tak u jedináčků objeví hudební nebo výtvarné nadání, které mají čas objevit. Podle studií mají jedináčci také lepší školní výsledky a vyšší úroveň rozumových schopností. Na druhou stranu jim ale mohou hrozit nepříznivé vlivy faktu, že jsou jediným dítětem, a to především v případě, kdy rodiče neustojí "tíhu jednoho potomka".

Tím nejhorším, co se může jedináčkům stát, jsou přehnaná očekávání od rodičů, která se snaží plnit. Stejně tak je potřeba dát dítěti prostor, aby si občas natlouklo. Přestože pro rodiče je středobodem vesmíru, v reálném světě nemůže být vždy první na řadě a vždy vítěz. I kdyby mělo jít jen o svět dětského hřiště.

Zapojte ho do kolektivu

Dáte-li dítěti mylný pocit, že se celý svět točí kolem něj, v pozdějším věku mu to značně znesnadňuje sociální dovednost. Důležité je proto nepodcenit společnost vrstevníků už v útlém věku dítěte. Samozřejmostí by tak měla být docházka do mateřské školky nejpozději od 4. roku života. Rok před nástupem do školy už je totiž pozdě.

Stejně tak by se školní děti měly naučit provozovat nějaký kolektivní zájmový kroužek. Ať už je to třeba fotbal nebo dramatická výchova. Individuální sporty či hra na hudební nástroj však funkci kolektivní spolupráce samozřejmě neplní. Nenechte se však stáhnou to extrému. Dítě potřebuje i nějaký čas pro sebe. Kroužek 5x do týdne je zbytečnou a nevítanou zátěží.

Prvorodičky stárnou

Od 90. let se ale výrazně zvýšil průměrný věk ženy, ve kterém si pořizovala první dítě. Zatímco před a po revoluci se pohyboval kolem 22. roku života, v roce 2013 je to téměř 28 let. S tím také souvisí důvody, proč se rodiče rozhodli mít pouze jedno dítě.

Na jedné straně totiž hraje roli právě věk matky. Když máte své prvorozené dítě ve 35 letech, snadno se stane, že to druhé prostě nestihnete. Do stejné kategorie také patří, nastane-li u páru s jedním dítětem reprodukční problém. V neposlední řadě pak nesmíme zapomínat ani na ty páry, které se rozhodly že jedno dítě jim z mnoha různých důvodů (časových, finančních, výchovných apod.) stačí, nebo manželství, která se rozpadla ještě před tím, než se vůbec o dalším potomkovi dalo uvažovat.

Boom "Husákových dětí"

Zatímco průměrný věk prvorodiček se postupně zvyšuje, průměrný počet dítěte na ženu pomalu klesá. Největšího čísla, tedy 3,2 potomka na ženu, dosáhla Česká republika v roce 1947, tedy nedlouho po Druhé světové válce.

Velký babyboom pak nastal v 70. letech, kdy vrcholila státní populační politika a novomanželé s dětmi získávali od státu nejen výhodné půjčky, ale také nové bydlení. Porodnost se v té době blížila až k 200 000 novorozenců ročně a průměrný počet dětí na ženu byl v roce 1975 přesně 2,4.

Už od roku 1980 ale porodnost postupně klesala, aby se v roce 1999 dostala na alarmující údaj 1,3 dítěte na každou ženu. V posledních 10 letech se pak toto číslo pohybuje kolem 1,4.

Hrozí Čechům vymření?

I když tato čísla nevypadají až tak tragicky, fakta jsou neúprosná. Pro pouhé udržení populace, kdy lidí neubývá, ale ani nepřibývá, je totiž potřeba, aby se počet potomků na jednu ženu pohyboval kolem 2,1 dítěte. Skutečnost je tedy taková, že Češi pomalu ale jistě vymírají.

S tím jsou pak spojené také jiné komplikace, jako navyšování průměrného věku odchodu do důchodu, protože z ekonomického hlediska není jednoduše z čeho důchody zaplatit. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, kdy si rodiče často nemohou z finančních důvodů dovolit více než jedno dítě, což snižuje příjmy také ve státní pokladně.