Zlatá éra prostituce
Prostituce v Praze má hluboké kořeny sahající do 19. století, kdy se stala součástí městského života. Koncem rakousko-uherského období byla prostituce nejen tolerovaná, ale i částečně regulovaná. Prostituce byla považována za běžné „řemeslo“, které se stalo živností, ženy musely být registrovány a podstupovat pravidelné lékařské prohlídky kvůli prevenci šíření pohlavních nemocí. Podle historických záznamů v Praze kolem roku 1918 působilo přes 2000 poskytovatelek sexuálních služeb, což bylo vzhledem k tehdejší populaci téměř výjimečné množství.
Pražské prostitutky pracovaly nejen v ulicích, ale i ve vyhlášených nevěstincích a salonech, které měly dokonce své vlastní názvy a klientelu. Právě tato „zlatá éra“ nevěstinců dala vzniknout legendám o domě U Goldschmiedů nebo salonu Emanuela Kauckého, kde se prostitutky setkávaly s významnými hosty a uměleckými osobnostmi té doby.
Cajdrnožky v salonech i na ulici
Prostitutkám se tehdy neříkalo jen tak – vznikl bohatý slovník přezdívek jako například cajdrnožka, škeble či koštěkotka, které je popisovaly a odrážely sociální postavení těchto žen i jejich práci. Rozlišovaly se dva hlavní způsoby podnikání, a to práce ve vykřičených domech neboli nevěstincích, což byly často dobře vybavené salony, které nabízely nadstandardní služby a klidnější prostředí. Zde mohly ženy vydělávat relativně vysoké částky a setkávat se s bohatší klientelou. Pouliční prostituce a menší podniky už byly horší, ženy nabízely své služby přímo na ulici nebo v levnějších „hampejzech“, kde byl výdělek nižší a pracovní podmínky tvrdší.
Pro většinu zákazníků nižších vrstev, jako byli dělníci či řemeslníci, byly služby pouličních prostitutek dostupné, cena byla obvykle nízká a obchod se uzavíral bez komplikací. Naproti tomu ženy ve výše postavených salonech mohly mít stabilnější příjem a také si klást podmínky. Musely však dodržovat hygienické návyky, pravidelně navštěvovat lékaře a mít zdravotní průkaz. Konkrétní pravidla se přitom lišila podle toho, zda prostitutka pracovala oficiálně v salonech, nebo nelegálně mimo kontrolu úřadů.
Zákazy a změny po roce 1922
Podstatná změna nastala v červenci 1922 přijetím zákona o potírání pohlavních nemocí, který zrušil dosavadní policejní a zdravotní regulace a zakázal existenci veřejných nevěstinců. Tento zákon měl původně zabránit šíření pohlavních chorob, ovšem jeho dopady byly mnohem rozsáhlejší a často negativní.
Před rokem 1922 byly prostitutky evidovány a mohly pracovat relativně regulovaně. Po zavedení zákazu se kontrola prostituce uvolnila, nevěstince byly zrušeny a mnoho žen se muselo stáhnout na ulici nebo do neformálních míst, kde neměly žádnou ochranu. To vedlo ke zhoršení pracovních podmínek a zdravotní situace, protože krevní prohlídky a lékařská péče byly nyní méně dostupné. Majitelé některých bývalých nevěstinců reagovali na zákaz tím, že své podniky přeměnili na kavárny, vinárny nebo hodinové hotely, tedy místa, kde se prostitutky i zákazníci mohli stále setkávat, byť skrytěji a ve strachu z kontrol.
Inspirace ve městě hříchu
Veřejnost v době první republiky vnímala prostituci dvojím způsobem. Zatímco někteří ji považovali za nemorální fenomén, jiní ji viděli jako nevyhnutelnou součást městského života. Prostituce byla součástí nočních scén v pražských ulicích i společenských kruzích města. Existovala také mravnostní policie a různí reformní aktivisté, kteří se snažili prostituci potírat. V té době se objevovaly diskuse o tom, zda je lepší prostituci regulovat, nebo zakázat úplně, jak se nakonec stalo.
Život prostitutek byl často tvrdý, mnohé pocházely z chudých vrstev a viděly v prostituci šanci na obživu pro sebe a mnohdy i pro svou rodinu. Ačkoli některé ženy mohly žít relativně dobře, většina čelila dennímu riziku nemocí, zatčení, napadení a sociálního odsouzení. Prostituce za první republiky zanechala silnou stopu i v kultuře. Příběhy lehkých žen se objevovaly v literatuře, divadle i populární kultuře té doby – některé salony byly navštěvovány spisovateli a umělci, kteří čerpali inspiraci ze světa „města hříchu“.
