Gisella Perl se narodila 10. prosince 1907 ve městě Máramarossziget, které tehdy patřilo k Rakousku-Uhersku, v ortodoxní židovské rodině. Její otec Maurice Perl nejprve odmítal její přání stát se lékařkou, protože se obával, že by tím opustila víru. Nakonec ho však Gisella přesvědčila a on jí udělil souhlas. V šestnácti letech byla jedinou ženou a zároveň jedinou židovkou, která v tamním gymnáziu maturovala jako nejlepší ve třídě. Studium medicíny pak absolvovala s orientací na gynekologii. Po dokončení studií se vrátila do rodného města, kde otevřela soukromou praxi, a provdala se za internistu Ephraima Krausse, s nímž měla dvě děti. Spokojenému rodinnému životu byl ale konec ve chvíli, kdy okupace Maďarska ze strany nacistického Německa přinesla rozsáhlé deportace židovského obyvatelstva.
Deportace do Osvětimi
V březnu 1944 byla Gisella Perl deportována do koncentračního tábora Osvětim spolu s rodinou. Po příjezdu rodinu rozdělili a Gisella své blízké už nikdy nespatřila. Její dcera však byla ještě před transportem ukryta u křesťanské rodiny a válku přežila. V Osvětimi byla Gisella přidělena jako lékařka na ženské oddělení pod velení děsivě proslulého doktora Josefa Mengeleho. Bez základních prostředků, bez antiseptik, čistých obvazů či tekoucí vody se snažila pomáhat vězeňkyním se zraněními, infekcemi a vážnými zdravotními problémy.
Na vlastní oči viděla nově příchozí vězně, jak jdou na jistou smrt do plynových komor, ale nemohla jim pomoct. Slyšela je, jak umírají a sténají utrpením. „Toužili po kapkách vody, které by očistily jejich těla, a které by taky svlažily jejich vyprahlá hrdla. Ale místo vody se z trysek valil těžký, dusivý plyn. Během sedmi či osmi minut se někteří udusili, jiní ale byli jen v bezvědomí, ty do plamenů hodili zaživa. Výkřiky a chrčení, dávivé zvuky, které vycházely z těch dřevěných domků, mi budou navždy znít v uších,“ líčila Gisella Perl později ve své knize a dodávala, že smilování neměli nacisté ani s malými dětmi. „Děti, malé plavovlasé či tmavovlasé děti ze všech částí Evropy, nešly do plynových komor se svými matkami. Ty plačící a vřískající, s hrůzou v očích, odvlekli, svlékli, hodili do připravených hrobů, postříkali nějakou hořlavinou a upálili zaživa,“ popsala hrůzné okamžiky.
Tajné potraty jako záchrana
Jedním z největších dilemat pro Gisellu Perl byla péče o těhotné ženy v táboře. Mengele totiž nařídil, že všechny těhotné vězeňkyně musí být hlášeny, s příslibem lepší péče, ve skutečnosti ale šlo o kruté experimenty nebo okamžitou smrt. Jeden den Mengele rozhodl, že těhotné již nebudou posílány rovnou do plynu, matky mohly přežít, ale novorozeně bylo odsouzeno k smrti. Gisella měla na starosti téměř 300 těhotných žen, které žily v bláhové naději, že přežijí a budou mít další děti. Jenže netrvalo dlouho a „Anděl smrti“ Mengele opět změnil názor. „Vtrhl do nemocnice s křikem, bičem a revolverem v ruce a všech těch dvě stě devadesát dva matek dal naložit na vůz a pak vrhnout do plamenů kremačních pecí – zaživa,“ vzpomínala.
Bez sterilního prostředí a nástrojů proto Gisella prováděla tajné potraty po nocích, v temnotě, a po porodu musela rozhodnout o osudu dítěte tak, aby matka měla naději přežít. „Nikdo nikdy nepochopí, co pro mě znamenalo ničit životy těchto dětí, ale kdybych to neudělala, byly by krutě zavražděny matka i dítě,“ popisovala lékařka. Její rozhodnutí bylo v rozporu s náboženskými a profesními zásadami, přesto ho vnímala jako jedinou možnost, jak zabránit jisté smrti žen. Díky tomu za několik měsíců svého pobytu v táboře zachránila desítky lidských životů.
Přesun do Bergen‑Belsen
Jak se válka blížila ke konci, Gisella Perl byla přesunuta do tábora Bergen-Belsen, kde byla v dubnu 1945 osvobozena britskou armádou. „Dlouhá řada britských tanků se valila do tábora smrti v Bergen-Belsenu. Byli tu všichni ti mrtví, aby je přivítali: leželi podél cesty, v příkopech a na horách rozkládajících se páchnoucích těl, ale jen několik z přeživších mělo dost sil na to, aby vylezli ze svých děr a pozdravili vítěze. Řeky krve, hnisu a lidských exkrementů lenivě tekly po cestách a zápach, který se z nich zvedal, pokrýval tábor jako těžký dusivý mrak…“
Po skončení války se dozvěděla krutou pravdu. Její manžel, syn, rodiče i většina příbuzných nepřežili holocaust. Obrovský žal ji dohnal k pokusu vzít si život, avšak byla včas zachráněna a převezena do francouzského kláštera, kde se postupně fyzicky i duševně zotavovala až do roku 1947. Teprve poté se mohla znovu setkat se svou dcerou, která jako jediná z rodiny válku přežila.
Nový život v Americe a v Izraeli
V roce 1947 odjela do New Yorku, kde na přednáškách popisovala hrůzy Osvětimi. Zpočátku čelila podezření z kolaborace a byla obviňována z maření lidských životů, ale díky svědectví přeživších byla očištěna. S podporou kongresmana Sola Blooma a první dámy Eleanor Roosevelt získala roku 1951 americké občanství a vrátila se k medicíně. V newyorské nemocnici Mount Sinai pomohla přivést na svět tisíce dětí a každý porod pro ni znamenal novou naději. „Bože, dlužíš mi život – živé dítě,“ říkávala u porodů. Roku 1977 se přestěhovala do izraelské Herzlije za dcerou a vnukem, čímž splnila slib daný rodině: „Setkáme se jednou v Jeruzalémě.“ Zemřela 16. prosince 1988 ve věku 81 let. Její autobiografie Byla jsem doktorkou v Osvětimi je jedním z prvních a zároveň nejděsivějších svědectví o hrůzách holocaustu z pohledu ženy lékařky. Její příběh byl rovněž zfilmován a ve snímku Síla lidskosti z roku 2003 ji ztvárnila herečka Christine Lahti.
