V listopadu uplynulo už šedesát let od doby, kdy jsem se seznámila se svým mužem. Bylo mi 18 let a šly jsme s kamarádkou na odpolední "čaje" do Slovanského domu. Zpočátku jsme se rozhlížely kolem sebe a uviděly skupinku chlapců v uniformách. Na náramenících měli takové proužky, které moje kamarádka dešifrovala jako označení posluchačů 2. ročníku vojenské akademie. Právě začala hrát hudba, sbíhaly jsme po schodech dolů na taneční parket a já si všimla, že dva z chlapců v uniformách nás sledují. Ten, který mě vzápětí požádal o tanec, mi byl moc sympatický. Byl pohledný a slušný, a tak zábava plynula v příjemném povídání. Ani jsem tehdy s nikým jiným netančila. Oba mladíci byli u posádky v Milovicích, a tak často dojížděli do Prahy, kde měl můj milý rodiče. Dva překrásné roky plné zamilovaných schůzek utekly jako voda, ale život nám postavil do cesty těžkou zkoušku: můj vyvolený měl před sebou dlouhých šest let studií v zahraničí. Byla jsem zoufalá, nedokázala jsem si představit, jak tu dlouhou dobu přečkáme. Ale nakonec jsme se zasnoubili a slíbili si, že když takhle odděleně vydržíme čekat na sebe dva roky, vezmeme se. Ty dva roky byly ve znamení záplavy dopisů, psali jsme si 2x týdně, o letních prázdninách přijížděl vždycky na měsíc domů a o pololetních na týden. Vzali jsme se v roce 1951 a o rok později se nám narodila dcera. Manžel ji viděl poprvé, když jí bylo pět měsíců. Bylo mi moc smutno, hlavně ve chvílích, kdy jsem tlačila kočárek úplně sama, ale podržela mě maminka, která se přes den starala o holčičku, abych já mohla znovu nastoupit do práce. Můj muž se vrátil ze studií v roce 1955 a do roka se nám narodil syn. Léta plynula, děti rostly, my jsme se stěhovali po republice: Praha - Plzeň - Tábor -Praha. Měnila jsem zaměstnání, děti kamarády... Neměli jsme to jednoduché, ale dnes mohu říci, že mám radost jak z dětí, ze kterých vyrostli slušní, pracovití lidé, tak i ze tří vnoučat, která už také dospěla. Když se tak ohlížím zpátky po těch prožitých letech, musím uznat, že život nám přinesl těžké chvíle, ale přesto bych nic neměnila. Všechno zlé bylo k něčemu dobré. A tak se jen udiveně rozhlížím kolem sebe a nechápu, co se to s mladými lidmi stalo, že je dnes tolik rozvodů. Naše manželství mi teď připadá málem jako z jiného světa... Vlasta Smrčková, Praha 8