Gestapo ji odvedlo rovnou ze školy. Rodiče naposledy viděla ve vězení!

9. února 2017 | 06:00

Miluše Kepková (rozená Kašparová) se narodila v Plzni v roce 1927. Po ukončení měšťanky stejně jako řada jejích spolužaček nastoupila do Ženské odborné školy pro ženská povolání. Stejně jako její spolužačky prožívala všední starosti i radosti. Ale na rozdíl od situace jejích spolužaček u ní došlo k tomu, že se její rodiče nechtěli jen tak spokojit se stavem v protektorátu...

Rodiče Miluše Kepkové byli členy odbojové skupiny. Kromě jiného u sebe schovávali uprchlé válečné zajatce a celá rodina skrývala odbojáře Miroslava Ferru, který byl hledán gestapem. Skrýval se v domě u Kašparových od října 1943 až do 14. června 1944.

Kašparovi měli v Plzni-Bolevci zahradu, kde po mobilizaci roku 1938 urychleně postavili malý domek, v němž žili. Na zahradě se scházeli ilegální pracovníci. „Vždy když k nám přišli, tak jsem musela hlídat před vraty, aby k nám nikdo nešel.“ Miluše také dělala spojku, nosila po městě odbojářům zprávy.

Ilegální skupina hledala šaty

I přesto prožívala stejné radosti jako její spolužačky, například taneční. „Teď jsem neměla boty, boty nebyly, nosily se jen dřeváčky. Ale do tanečních jsem potřebovala boty. V celé ilegální skupině se hledalo, která dáma by mi poskytla boty a šaty, protože nebyly ani látky. Nakonec mi Ferrova manželka dala své večerní šaty, které jsem si přešila. A další paní mi sehnala boty – hezké tmavomodré lodičky. Tak jsem mohla chodit do tanečních,“ vzpomíná paní Kepková.

V červnu 1944 ale nastal zvrat. Ferra dostal nejdřív varování, že se něco chystá. Den poté, 15. června 1944, pro otce i matku přišli gestapáci. Doma zůstala jen Miluše s jedenáctiměsíčním bratříčkem. Druhý den musela do školy, tak požádala tetu (tatínkovu sestru) Annu Zdráhalovou, která měla zahradu vedle, zda by se o dítě postarala. Bratr nakonec zůstal v tetině rodině až do konce války, ale tetu potkal krutý osud. I když s odbojem neměla nic společného, stala se obětí konfidenta provokatéra Jindřicha Hellera, byla rovněž zatčena a v únoru 1945 popravena.

Gestapo přišlo až do školy

Gestapáci si pro Miluši přišli 16. června rovnou do školy. „Měli jsme třídu hned v prvních dveřích, když se vešlo do školy. Děvčata zavolala: ‚Nějací dva páni tě tady hledají.‘ Vyšla jsem ven na chodbu a tam byli dva mužští a řekli: ‚Jsi Kašparová?‘ Já odpověděla: ‚Ano, jsem Miluše Kašparová.‘ – ‚Tak pojď s námi.‘ Chytli mne za ruku, odvedli do auta a odvezli. A teď ve škole byl velký shon, kam jsem se poděla, že mne unesli. A kdo? Tak paní ředitelka volala na policii. Policie se dotazovala a řekla: ‚Ano, byla odvezena na gestapo.‘ Na gestapu jsem měla hned výslech, který prováděl gestapák Haas. Když jsem po výslechu šla do cely, neslyšela jsem na levé ucho. Byl to výslech, jaký vykonávali na všech. Byl to asi bývalý boxer, takže si na každém vylil svůj boxerský elán,“ vzpomíná dnes a dodává, že tehdy na cele proplakala celou noc.

Po 14 dnech výslechů byli všichni zatčení odvezeni do Malé pevnosti v Terezíně, kde byli drženi až do soudu, který se konal 4. října 1944. Podmínky v Terezíně byly příšerné. Milušina první reakce, když viděla Malou pevnost, byla: "Ale maminko, tady musí mít prasat…" Až později jí došlo, že „polévka“, kterou viděla, nebyla určena pro prasata. Ve škopcích byla „polévka“ pro vězně – jeden brambor a voda, kterou dostali v poledne a večer. Kromě toho dostali jen ráno špinavou vodu jako kafe a kousíček chleba obaleného v pilinách.

Z okna cely Miluše viděla na umrlčí komoru, kam přinášeli ubité a umučené vězně. Některé zabíjeli dozorci jen pro legraci nebo při pokusech, „co všechno vydrží“. Miluše, její rodiče i ostatní odbojáři byli brutálně vyslýcháni, gestapáci se snažili je donutit, aby se přiznali. Všechny informace o činnosti skupiny však již měli, získali je totiž od konfidenta, který byl ke spolupráci donucen pohrůžkou popravy rodičů. Celá skupina byla souzena německým zvláštním soudem (Sondergericht). Z 15 obžalovaných byl dvanácti lidem za trestný čin sabotáže udělen trest smrti. Miluše Kašparová byla odsouzena k roku vězení v káznici pro mladistvé.

Naposledy viděla své rodiče

Miluše pracovala na Pankráci na loupání slídy, potom se nakazila od ostatních vězňů a až do Vánoc byla nemocná. Na českém nemocničním oddělení, kam byla zařazena, ležela také paní Ferrová, manželka skrývaného odbojáře. „Ona o mně řekla dozorkyni, která mi umožnila naposledy vidět otce. Jednou mi řekla: ‚Pojď se podívat.‘ Šla jsem na chodbu a podívala se. Z okna bylo vidět na čtyřhranné nádvoří, v každém rohu stál esesák se psem boxerem. A tam chodili lidé z cel smrti, muži, vždy dva a dva k sobě připoutaní řetízky. Já jsem tam šla s ostatními vylít kýbl do kanálu. Dozorkyně řekla: ‚Podívej se.‘ Tak jsem se podívala, a když muži přicházeli (mým směrem), bylo horko, bylo otevřené okno, tak jsem (tiše) zavolala: ‚Tati!‘ Vězeň, který šel s tatínkem, to slyšel a drcl do něj. Tatínek se na mě podíval, rychle se podíval na dozorce se psem a rukou mi poslal polibek. A zase šel. Já také musela jít,“ vzpomíná.

Takto jí dozorkyně umožnila spatřit i maminku, když chodily na nádvoří ženy. Maminka ji ale neviděla. 20. října 1944 byli rodiče na Pankráci popraveni.
Koncem roku 1944 Miluše zažila strastiplný transport do Německa. A tam zůstala až do konce války. Do Plzně se vrátila ve stejném oblečení, v kterém byla zatčena. „Opět v té halence a sukýnce, v které mě zavřeli, jsem stála před Měšťanskou besedou. A byl opět červen, krásný letní večer.“ Šla na jejich zahrádku a za sestřenicí, která se starala o jejího malého bratra. Neměla žádné peníze, oblečení, nic, všechno gestapáci odvezli a zbytek rozkradli další lidi.

Těžké začátky

I proto byly její začátky v Plzni velmi těžké. Bez prostředků, bez rodičů. Nejprve pobývala u sestřenice Zdráhalové, rodina celý rok ukrývala jejího bratříčka Stanislava, aby ho Němci nedali na převýchovu. Dítě Miluši nepoznalo. Poté žila u dalších příbuzných a pomalu si začala hledat zaměstnání a šetřit na vlastní bydlení. Musela vydělávat a na další studia nemohla ani pomyslet. Absolvovala tedy kurz pro učitelky mateřských škol a začala pracovat v mateřské škole. Jako učitelka a od svých 21 let ředitelka mateřských škol pracovala až do důchodu. Vdala se a měla syna, který nyní žije ve Spojených státech amerických.

Miluše Kepková je členem Českého svazu bojovníků za svobodu v Plzni a před dvěma dny oslavila devadesáté narozeniny.

Čtěte i další příběhy 20. století!

Paměť národa - příběhy, které by neměly být zapomenuty • VIDEO: 

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století.

Sledujte příběhy lidí, kteří obdrží letošní ceny Paměti národa. • VIDEO: 


Autor: red