Alzheimer: Co dělat, když rodiče přijdou o rozum?

2. dubna 2016 | 06:00

Milovaný, chytrý táta, který se během pár let změní ve zmateného zoufalce pobíhajícího bez oblečení po ulici. Tohle dělá z lidí nemoc, která přichází nenápadně a často dlouho bez povšimnutí. 

Neumím si to ani představit. Mým rodičům je něco přes šedesát. Oba zvládají spoustu práce, probírám s nimi život a pořád mě mají co učit. Jsou zdraví. Jenže podle statistik právě v jejich věku stoupá pravděpodobnost, že takzvaně ztratí rozum. „Počet zájemců o pobyt v našich zařízeních každoročně roste, v posledních letech až několikanásobně. A to i u klientů pod hranicí šedesáti let. Většina z nich se nachází ve třetí, nejtěžší fázi nemoci, kdy je pro příbuzné už téměř nemožné o ně pečovat doma,“ vysvětluje zakladatelka sítě Alzheimer Center Jaroslava Jůzová. Jejích služeb musel využít i Jindřich Hegr. Než ale svého tátu do centra přivezl, prošel s ním dlouhou a bolestnou cestu.

Senioři mobil potřebují, ale při jeho používání mají jiné priority než mladá generace

Plný úvazek

„U táty se nemoc projevila v osmdesáti letech. Dva roky nám trvalo, než jsme si připustili, že je to vážné. Ze začátku máte jeho chování za roztomilou sklerózu nebo stařecké dětinštění. Táta se občas přeřekl, sem tam zapomněl datum nebo nějakou událost,“ popisuje nenápadný začátek těžké nemoci Jindřich. V téhle fázi bývá rodina postiženého ještě v pohodě. Pro Alzheimerovu chorobu je typický plíživý začátek ve formě poruch krátkodobé paměti nebo neschopnosti uvědomit si, že je s vámi něco v nepořádku. Když se ale kolotoč rozjede na plné obrátky, změní se tím život nemocného i celé jeho rodiny.

„Přichází nefalšované zděšení. Nemocný začne utíkat z domova bez oblečení, zmateně mluví ke svým blízkým a přestává se orientovat v čase a prostoru. Jsou to kruté chvíle, kdy rodina zmatkuje, postiženému nadává, nebo ho naopak prosí, aby nikam nechodil a aby určitě zavolal, když mu není dobře nebo se cítí ohrožený. Roztáčí se spirála překotné odpovědnosti, stálých služeb u nemocného, časové tísně a shánění doktorů. Diagnóza převratně a na dlouhou dobu změní životy všem zainteresovaným,“ popisuje svou zkušenost Jindřich Hegr, který se o svého nemocného tátu dlouho s pomocí ošetřovatelky staral v jeho domácím prostředí.

O nemocného člověka Alzheimerem nemůžete pečovat po celou dobu.

„Celá naše rodina byla téměř závislá na tátově stavu. Nebylo snad minuty, abychom na něj nemysleli. Dokud dokázal ovládat alespoň mobilní telefon, ještě to šlo. Ale strach o něj nás zcela ovládl,“ vypráví.

Na pokraji všech sil

„Dělali jsme všechno možné, aby nemusel do specializovaného pracoviště. Člověk najímá ošetřovatelky, zdravotní sestry a občas máte i pocit, že je vše pod kontrolou a že to zvládnete. Život se pomalu mění v pouhopouhý plynulý sled strachu a úlevy, které se nepravidelně střídají. Je to období absolutního vyčerpání, bez chvíle volna a odpočinku, ve kterém všechno podřizujete jen a jen stavu nemocného,“ říká otevřeně Jindřich. Jenže na konci tohoto kolotoče nakonec téměř všichni dospějí do fáze, kdy jim dojde, že tohle všechno je nad jejich síly a jejich milovaný musí na specializovanou kliniku.

720p 480p 360p 240p
Jak se chovat v případě, kdy máme v rodině člena s Alzheimerem? • VIDEO: 

Pryč z domova

Jenže ani ve fázi, kdy odvezete svého blízkého do ústavu, nepřichází úleva. „Dost často následuje obviňování sebe i druhých, že byla ještě možnost, že se mohlo udělat víc a podobně. Navíc se snažíte o co největší počet návštěv a o jakousi izolaci nemocného od ostatních, protože si myslíte, že na tom není tak strašně jako jeho spolupacienti. To může trvat i několik dlouhých měsíců. Nakonec vám ale dojde, že nejvíc se trápíte vy a váš blízký je nakonec spokojený tam, kde je o něj postaráno. Přichází čas úlevy a smíření,“ uzavírá své vyprávění se smutkem v hlase pan Hegr.

Více o zdravotní tematice si můžete přečíst v rubrice Zdraví

Autor: Marie Dvořáková
Video
1080p 720p 360p
DesktopMobile