7°C
Příběh Černé labutě
Nina ztvárněná ve filmu Natalií Portman je nesmírně ctižádostivá dívka. Za každou cenu chce být dokonalá. Dala by všechno za to, aby získala prestižní dvojroli Odetty a Odilie v Labutím jezeru. A má šanci, protože dosavadní primabalerina končí. Nevinná zamilovaná bílá labuť jí jde dobře, ale když má hrát vášnivou černou labuť, nepřekoná hranici studu. Touha po roli a dokonalosti vede Ninu až k sebezničení.
Čajkovského Labutí jezero je nabité emocemi. Zjednodušeně řečeno v něm je nevinná Odetta zakleta Rudovousem do bílé labutě. Její čistá láska k princovi je zmařena vášnivou černou labutí Odilií, která, jak to v životě bývá, vítězí vášní nad naivností. Zhrzená Odetta umírá zoufalstvím. Baletní režiséři zpravidla obsazují obě role jednou baletkou, takže je to vskutku oříšek ztvárnit tak rozdílné charaktery.
Příběh Terezy Podařilové
Co má společného s filmovou Ninou? Snad jen dvojroli z Labutího jezera, které se hraje na scéně Národního divadla. A samozřejmě ohromnou dřinu v baletním sále, kde každý den dlouhé hodiny trénuje.
Terezčini rodiče si nemuseli plnit nesplněný sen, protože podobnou kariéru neplánovali. Přesto všechny tři jejich děti – Jan, Tereza a Luisa – si balet oblíbily. Luisa se ho ale musela ze zdravotních důvodů už v dětství vzdát, Jan se stal tanečníkem, ale bohužel se před nedávnem při automobilové nehodě tak zranil, že už asi tančit nebude. A tak u baletu zůstává jen Terezka.
Jak říká, ambice sice měla a pochopitelně chtěla dostávat krásné role, ale nikdy je nedobývala přes »mrtvoly« svých kolegyň nebo přes režisérovu postel. „Vždycky se nějaké to místo uvolnilo po baletce, která šla na mateřskou nebo do důchodu. Ostatně, když já jsem teď dvakrát po sobě šla na mateřskou, hned byly role doobsazeny,“ směje se Tereza Podařilová.
S filmovou Ninou určitě má společnou touhu po dokonalosti, ale ne za cenu sebezničení. Také jí ale zezačátku šla spíše ona nevinná, čistá poloha role a až později přišla na chuť i té černé, vášnivé.
Tvrdý trénink, banány a müsli tyčinky!
Nina ve filmu tráví prakticky celé dny na zkouškách a trénincích. Nezná nic jiného než dřinu. Když se jednou dostane do společnosti, je jako u vytržení. Tereza se také do společnosti moc nedostane. Z tréninku spěchá za dětmi, které jí většinou hlídají babičky. A tréninky, to je velká dřina, v tom je film Černá labuť velmi pravdivý. 50 až 60 hodin týdně stráví Tereza tvrdým nácvikem v baletním sále! K tomu připočtěme v průměru dvakrát týdně představení.
A co jídlo? Zatímco Nina ve filmu se živí jedním grapefruitem denně, Tereza jí normálně se svými dětmi. Snídá s nimi, obědvá i večeří. „Jenom je pravda, že když mám představení, den předtím už se nepřejídám, psychicky i fyzicky se chystám na taneční výkon. Jím hlavně banány a müsli tyčinky,“ vysvětluje.
Normální oběd je pro ni klidně řízek se salátem nebo svíčková, kuřecí na kari s rýží. „Jednou za den takové jídlo sním, ale znám baletky, které za celý den snědí jen dva trojúhelníčky sýra nebo jeden jogurt. Já jsem ale hrozně mlsná,“ říká s úsměvem půvabná baletka.
Sen o třech synech
Terezka na rozdíl od filmové hrdinky žije normální život. Je vdaná a má dva syny – Filípkovi jsou dva a půl roku, Edovi jedenáct měsíců. S manželem se seznámili na dovolené, na kterou přijeli nezávisle. Ona s kamarádkou. Díky tomu, že není ze stejné branže (dělá realitního makléře), je jejich svět rozdílný. Doma se mluví nejen o baletu..
„V osmnácti jsem si říkala, že budu mít tři kluky, kteří mne budou později opečovávat. Splnili se dva kluci. Trošku jsem si představovala druhou holčičku, ale vůbec ne kvůli tomu, že by byla baletka. Co mi vadí, jsou právě matky, které si chtějí plnit své sny skrze děti. Já se budu snažit, aby kluci dělali, co je bude bavit. Kdyby se chtěli stát tanečníky, moc nadšená bych ovšem nebyla. Není to perspektivní povolání. Finančně to není dobré, a když skončí, nejsou zajištění – to vidím na bratrovi, který má tři děti a teď kvůli zranění musel skončit.“
Labutí jezero mohou tančit i chlapi!
Tereze tančí v Národním divadle už přes dvacet let. V současné době ztvárňuje například Taťánu v Oněginovi nebo Kláru v Louskáčkovi. Labutí jezero nepovažuje jako jiní za prošlou záležitost.
„Je to věčná klasika, myslím, že se pořád bude vracet na jeviště. Teď už se hraje v moderních verzích, kde je upravený děj a choreografie. Viděla jsem i filmové zpracování, v němž tančili labutě chlapi a nebyla to vůbec parodie! Bylo to technicky dokonale zvládnuté…“
Mladší tanečnice vytlačují starší?
„Je správné, že mladí mají motivaci dostat se nahoru. Nemám ale ráda, když se jde přes mrtvoly, to není můj styl. Příležitost musí přijít ve správnou dobu. Máte například záskok a už můžete předvést, co je ve vás. Když jsem otěhotněla poprvé, určitě si pár šikovných tanečnic řeklo: hurá, máme šanci. Já tomu rozumím. Novou pozici není jednoduché získat, ale je skutečně těžké si ji udržet.“
Nehodám se vyhýbá
„Stane se tu a tam na sále, když trénujeme něco nového, že se může přihodit nějaká kolize. Při představení se to zpravidla nestává. Já měla takovou kuriózní nehodu v Černé labuti – to je divadelní kavárna s terasou. Měla jsem vplout na scénu z té terasy jako labuť tím, že prorazím papír ve dveřích. Nějak se to zvrtlo, uklouzla jsem po papíru a už jsem seděla na zemi přímo před obecenstvem. Dělala jsem, jako že to patří k choreografii …“
Růžové špičky
Baletní boty (špičky) mohou být také černé nebo tělové. Baletky se s novými hodně potrápí, musí si je upravit přesně na nohu. A tak se třeba roztlučou špičky, vylejou lepidlem, nařízne podrážka, upraví se výztuže, přišívají na ně stuhy a gumičky.
Tereza má to štěstí, že jedna ruská firma jí je šije přímo na nohu. Stojí kolem tisíce korun. V Labutím jezeru spotřebuje dvoje až troje. Naštěstí to financuje divadlo.
Budoucnost mě zatím neděsí
Tereza nemá z budoucnosti obavy. Mnohé baletky sice už třeba v 35 letech odcházejí do baletního důchodu, ona se však stále cítí perfektně a má štěstí i v tom, že nemá žádné zdravotní potíže. Na důchod tedy ještě nepomýšlí. Až to ale jednou přijde, má již promyšlené některé projekty, kterým by se chtěla věnovat. „Baví mne spolupráce s malířem Janem Kunovským, se kterým děláme taneční obrazy. Zajímá mě i pedagogika, baví mě učit mladší.“
