Zpověď herečky Rázlové: Pokusila se zabít

25. července 2010 | 05:45

Herečka Regina Rázlová se poprvé v životě otevřela a Blesk získal část její zpovědi, která šokuje. Dvakrát se pokusila zábít! Jednou si podřezala žíly, pak spolykala prášky...

Nejkrásnější filmová diva 70. let známá z filmu Utrpení mladého Boháčka nebo ze seriálů 30 případů majora Zemana, Nejmladší z rodu Hamrů či Dynastie Nováků se rozhodla už nic nezapírat. V knize Z očí do očí, která vychází tento týden, na sebe prozradila všechno.

Jak celý život trpí maniodepresemi a jak se k tomu ve vězení, když seděla na samotce 2 x 2, 5 metru za údajné vytunelování Skloexportu, přidal mozkový vir. „Od té doby mám roztroušenou sklerózu a ať se budu snažit sebevíc, jsem už pro tento svět Marťan a za chvilku ani s pomocí manžela nedám dohromady kloudnou větu,“ říká Rázlová a přiznává se i k několika pokusům o sebevraždu.

Z tunelování a zneužití informací v obchodním styku ve Skloexportu jste byla obviněna v roce 1998, trestní stíhání a soudy se táhly řadu let. Jak to dopadlo?

„Ten případ se ještě pořád táhne a není uzavřen.“

Jak na celou kauzu vzpomínáte?

„Vzpomínání je nostalgie, minulost. Ale kauza je moje přítomnost již mnoho let. Dnes a denně. Když jsem byla obviněna, tak jako první vyhlásili, že jsem uprchla. I při pouhé logické úvaze je jasné, že prcháte ven z republiky, zatímco já se vrátila domů do republiky. Celou dobu policie věděla, že jsem v Anglii ve škole na jazykovém kurzu s telefonem a dokonce měli i přesnou adresu, kde se nacházím… I když jsem nevinná, zůstala mi na čele nálepka podvodnice a myslím, že se jí už nikdy nezbavím. Nemocná či zdravá, mrtvá či živá. Že jsem pak vyhrála ve Štrasburku, to tady nikoho nezajímalo, nikdo to nevzal vážně.“

U nás budou probíhat ještě další soudy?

„Jistě. Vrchní soud mě vyjmul z celého případu k samostatnému projednávání. A tak je to dodnes. Všechny ostatní krajský soud už dvakrát osvobodil. Nikoliv pro nedostatek důkazů, ale naopak pro dostatek důkazů, které svědčily o tom, že to je nesmysl, že nebyl nikdy zamýšlen ani učiněn žádný pokus o podvod. Náš právní řád má dokonce takovou formulku, že zamýšlíte, tak podle soudu nebyl ani zamýšlen. Teď je celá kauza už podruhé u vrchního soudu.“

V době, kdy vypukla aféra se Skloexportem, jste vážně onemocněla. Co vám bylo?

„Ne v té době, ale bohužel již dříve. Bylo to těžké onemocnění, které souviselo s krví, respektive s poruchou jedné krevní destičky a s imunitou. Toto onemocnění se neslučovalo s výkonem vazby ani s výkonem trestu. Kromě toho jsem celoživotně trpěla bipolární afektivní poruchou. Dnes se o této nemoci, kterou trpěl třeba Miloš Kopecký, běžně mluví, ale za mého mládí a středního věku se o tom nemluvilo. Vězeňští lékaři ovšem nejsou součástí ministerstva zdravotnictví, ale ministerstva vnitra, takže jsem ve vazbě neměla vůbec žádné léky. Rok jsem byla zavřená na samotce 2x2,5 metru a bylo to opravdu hodně těžké... (kráceno). ...Můj zdravotní stav byl velmi špatný. Navíc doktoři našli mozkový vir, který jsem předtím neměla a který jsem získala ve vězení jako bonus za dobré chování.“

Jaký mozkový vir?

„Těžká jednoduchá odpověď na složitou a odbornou věc. Zjednodušeně řečeno, tento mozkový vir napadá mozkové dráhy, takové ty trubičky, takové tunýlky, ve kterých běhají neurony, a nemilosrdně je vyžírá. Lépe to neumím popsat. Bohužel na tuto nemoc není žádný lék. A s hádankou souvisí, že buď je ten vir součástí roztroušené sklerózy, kterou způsobí, anebo se tam usídlí, protože k tomu má připravený terén. V každém případě hraje velkou roli, neli hlavní, těžká stresová zátěž organismu. Tato nemoc mi už zůstala, a i když se léčím, není z ní úniku. A samozřejmě bipolární afektivní porucha je taky nevyléčitelná. Dnes tady sice sedíme, ale zítra? Ať se budu snažit sebevíc, budu pro tento svět Marťan a ani s pomocí manžela nedám dohromady kloudnou větu.“

Kauza Skloexport se táhne už jedenáct let, myslíte, že až skončí, tak se vám uleví i po zdravotní stránce?

„Můj muž říká, že třeba lidem přiroste i nový mozek, když v to věří... jako ještěrkám... Já si myslím, že dřív umřu.“

Jak jste na tom zdravotně teď?

„Už řadu let mám invalidní důchod. Nedávno jsem byla dva měsíce v nemocnici a loňský rok jsem měla hodně těžký. Začal těžkou, vleklou depresí, která »skončila« sebevraždou. Potom opět elektrošoky, ale nezabíraly a pak jsem se přesmykla do mánie, což taky stálo za houby. Zahynete na mánii stejně jako na depresi a do toho mi to v hlavě celé selhává. S orga-nic neuděláte, to opravit nejde. Je to osud. Navíc lidé, kteří mají bipolární poruchu a poškozený mozek jako já, berou celoživotně silné léky, což vás dlouhodobě přitlumuje, tak si je časem dávkujete sám, a to pak se následky přihlásí rychle...“

Měla jste víc pokusů o sebevraždu?

„Hm… Ano.“

Takže jste se poprvé pokusila spáchat sebevraždu už jako mladá?

„Hm. Je to je těžké. Dokonce jsem dávala krev do různých vědeckých pracovišť na genetický výzkum té choroby, protože se ani neví, jestli má genetický původ. Pouze se ví, že jejím spouštěčem je velký, těžký a dlouhodobý stres, který rozhodí chemii a hormonální hladinu v těle, jako se to stalo mně. Žijete s tím jako s cukrovkou, by-passem nebo s umělou ledvinou. Nejde to opravit ani zastavit.“

Vážnější zdravotní problémy jste začala mít až v posledních dvaceti letech?

„Ne, už předtím jsem byla nemocná.“

I když jste hrála jako herečka?

„Ano. Tenkrát byly hodně těžké léky, po kterých jste byl úplně blbý a vypatlaný, nebo jste dostal elektrošoky. A elektrošoky byly takové rány, že jste vůbec nevěděl, čí jste.“

A mohla jste při těchto duševních stavech třeba natáčet?

„Musela. To je ten těžký život, který není vidět. Sice máte na čele nálepku, že máte všechno protekčně a zadara, ale tohle si musíte odžít sám. Tiše doma vybojovat, nebo prohrát a podříznout si žíly. To není vidět a ani to nemůžete nikomu vyprávět. Kdybych tenkrát někomu řekla, jak jsem nemocná, nedostala bych práci, což bohužel platí i dnes. To nemá s komunismem nic společného, takhle je sestavená naše civilizovaná společnost – všichni musí být krásní, zdraví, opálení a mít bílé zuby… Pokud byste do dotazníku napsal, že něco z toho nemáte, že máte tuhle nemoc, nikdo vás na vyšší pozici nezaměstná, protože přece můžete zažít stres, který vás úplně rozhodí.“

Jak jste páchala sebevraždy, pořád stejným způsobem? Kdo vás vůbec zachraňoval, když jste byla sama?

„Poprvé se mi to stalo, když jsem byla hospitalizovaná a doktorům se nedařilo srovnat ten můj krevní problém, měla jsem vysazená antidepresiva, z čehož jsem dostala těžkou depresi. Léky na deprese mi přitom vysadili, protože jsem musela jít na dost těžkou operaci. Najednou jsem se sebrala a z nemocnice odešla domů. Oni chudáci ani nevěděli, že nejsem na oddělení, že jsem odjela domů, kde jsem si podřezala žíly. Našel mě tatínek, který mi chodil náhodně dvakrát týdně zalévat květiny, protože věděl, že jsem v nemocnici. Byl to osud. V nemocnici mě zachránili, a když jsem se probrala, zase mě nacpali prášky a život šel dál. Nikomu jsem to neřekla a po čase šla opět do práce, jako by se nechumelilo, jako bych měla chřipku, aby v divadle nebo na natáčení nic nepoznali.“

A co další pokusy, opět jste si řezala žíly?

„Prášky a doma mě našel Jindra. Odvezl mě do nemocnice, kde mi vypumpovali žaludek. Několikrát. Jednou jsem kus cesty dokonce ještě sama řídila, ale když mi začala padat hlava, mohli jsme nabourat, přetáhl mě na místo spolujezdce a odřídil zbytek cesty sám.“

Jak teď žijete, jak trávíte dny?

„Jak trávím dny? Když jsem na psychiatrii, což je něco strašlivého, nedělám tam nic jiného, než že sedím v kuřárně a kouřím. Tam nemůžete číst ani cokoliv dělat. Tam se snažíte, abyste přežil. Když mě odvlekla policie na jaře do Bohnic, zakázali mi i vycházky. Ale... když je mi lépe než blbě, když jsem doma, je práce až moc... Na baráku, starám se o psy, zahradu, manžela...“

Máte třeba nějakou pomocnici do domácnosti?

„Nemám. My si pomáháme navzájem.“

 


Regina Rázlová

V 70. letech patřila k našim nejkrásnějším herečkám. Od roku 1969, kdy natočila svůj první významnější film – Utrpení mladého Boháčka s Pavlem Landovským, ji režiséři rádi obsazovali do rolí atraktivních, ale tvrdých žen. Rázlová často čelila podezření z protekce (její otec Stanislav Rázl byl předseda a místopředseda české vlády v letech 1969 až 1986) a v 90. letech také nastal velký zlom v její kariéře. Z Národního divadla ji vyhodili údajně kvůli politické minulosti. O pár let později Rázlová skončila na rok ve vazbě. Podle obžaloby se měla podílet na tunelování fi rmy Skloexport a policie ji v roce 1998 zadržela kvůli zneužití informací v obchodním styku a škodě 400 milionů korun. Soudní spor skončil až u Evropského soudu, kde Rázlová za roční vazbu na České republice vysoudila odškodné 145 tisíc korun

Autor: Miroslav Gradík
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile