Spisovatelka Bianca Bellová: Dneska už mě kritiky vůbec netrápí

25. února 2018 | 06:00

Česká spisovatelka s bulharskými kořeny a britským manželem Bianca Bellová svým posledním románem Jezero oslnila čtenáře i literární kritiku. Za své dílo obdržela ceny Magnesia Litera, Česká kniha i Cenu Evropské unie za literaturu. Bestseller Jezero se dočká překladu do patnácti světových jazyků, Bianca Bellová už píše další knihu. Kde hledá inspiraci a jak kombinuje psaní s prací překladatelky a péčí o tři děti?

Vystudovala jste vysokou školu ekonomickou, která s literaturou nemá příliš společného. Co vás přivedlo ke psaní?

Já jsem psala vždycky, spíš se nabízí otázka, co mě přivedlo k ekonomii. Ale nechci být nevděčná, díky několika rokům, které jsem strávila na korporátní židli, dnes nemusím řešit střechu nad hlavou a můžu se věnovat věcem, které mě víc baví.

V jednom starém rozhovoru jsem se dočetla, že používáte „beta čtenáře“, aby vám knížku zhodnotili, než ji pustíte do světa. Jak zvládáte kritiku?

To už bylo dávno, dneska si víc věřím. Charles Bukowski někde říká, že autor nemá co publikovat text, kterým si není jistý, a já s tím souzním. Před vydáním můj text čte jedna dlouholetá kamarádka a pak samozřejmě redaktor.

Oni mě upozorní na případné nesrozumitelnosti, nekonzistentnosti v čase, navrhují úpravy a podobně. S prvním vstupem na literární kolbiště mě kritiky trápily, ale časem jsem pochopila, že to je nejbolestnější část tvůrčího procesu – totiž že jde člověk s kůží na trh a vystavuje se veřejné kritice. Ta už z principu nemůže být vždycky fundovaná a věcná. Když jste v literárním provozu nějakou dobu, začnete zjišťovat, že kritika může být i velmi osobní a s textem souviset jen povrchně. A tak už dneska recenze ani nečtu, i když jsou třebas laskavé.

Takže už vás názory okolí neovlivňují?

Už vůbec. Člověk se nějak snaží se na základě čtenářské nebo recenzentské odezvy vědomě či nevědomě korigovat nebo zavděčit. Jenomže všem se stejně zavděčit nedá, a tak jako autorka stejně musím věřit ponejvíce sobě. Ostatně nepřipadá mi, že by se měl autor nutně účastnit diskuse o svém textu – to je věc kritiků a literárních teoretiků. Autor nechť píše ty nejlepší texty, jaké svede. 

Pojďme se bavit o tom, kde hledáte inspiraci. Pořád ještě chodíte pro nápady do pražských Riegrových sadů?

To jsem někde řekla, když jsem mluvila o svém románu Mrtvý muž. Můj nejmladší byl tehdy mimino v kočáře a já s ním hodně času trávila právě v Riegráku. Celý děj knihy se odehrává v parku, kde hlavní hrdinka promlouvá k jistému muži, a je to poměrně autentické, protože většina těch epizodních postav, které tam vystupují, má svůj reálný předobraz v návštěvnících parku.

Jak vlastně probíhá takový sběr inspirace?

Sběr probíhá v podstatě nonstop, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Člověk musí mít neustále nahozenou udici, aby byl schopný reagovat, když náhodou zabere velká ryba. Nebo třeba malá ryba.

Kniha Jezero není vaše prvotina, ale vynesla vám největší slávu. Očekávala jste takový úspěch, když jste román psala?

Ne, to jsem opravdu neočekávala. Připadá mi, že píšu pořád stejně, a ta změna tedy přichází zvnějšku. Jezero je ale zřejmě přístupnější širšímu okruhu čtenářů. A hlavně vyhrálo nějaké ceny, takže se o něm víc mluví.

Jaké jsou plány s knihou teď?

Já žádné plány nemám, při psaní takhle neuvažuji. Je pravda, že kniha má ke dnešku podepsané smlouvy na překlady do asi 15 jazyků a mí zahraniční nakladatelé budou chtít, abych knihu do jejich zemí jezdila podpořit. Což mě napůl baví a napůl odvádí od psaní, rodiny i práce, takže jsem v tomto ohledu trochu rozpolcená.

A co třeba filmová podoba vašeho románu?

Nějaká nabídka na zfilmování přišla, ale zatím jsme se nedohodli. Nemyslím si, že by bylo nutné knihu za každou cenu zfilmovat.

Vy jste napůl Bulharka, váš manžel muzikant Adrian T. Bell je Angličan, žijete v Česku. Narážíte ve svém vztahu na kulturní rozdíly?

Jestli se ptáš na můj partnerský vztah, tak rozdíly ani ne. Spíš bych řekla, že je v Britech obtížnější číst a často je třeba si hodně domýšlet. A zdají se mi být o dost odpovědnější než čeští muži, ale možná, že u mladších generací už je to zase trochu jinak.

Jak jste se seznámili? 

Já jsem byla na studentské stáži v Aténách a Adrian, který býval navigačním důstojníkem Royal Fleet Auxilliary, v Řecku pracoval jako stevard na jachtě jednoho švýcarského milionáře. Potkali jsme se na trajektu cestou na jeden ostrov. Mně přišel docela zajímavý, tak jsem se na něj usmála, ale on mi to oplatil takovým šklebem, že jsem si říkala: „No tak z toho asi nic nebude.“ On pak říkal, že největší roli v našem seznámení měly moje plavky.

Uvažovala jste někdy o tom, že byste žili v Británii?

Nijak vážně ne. Vždycky jsme došli k závěru, že žít tady je příjemnější a komfortnější.

Máte spolu tři děti. Jak jste dokázala skloubit práci překladatelky, spisovatelky a péči o ně, hlavně když byly malé?

Člověk si vždycky udělá čas na to, co je pro něj podstatné. A navíc jsem vždycky měla silnou podporu v Adrianovi.

Čtou děti a manžel vaše knížky?

Ano, čtou. Já to nemůžu brát moc vážně, protože z povahy věci nemůžou být příliš objektivní, ale když mou knihu můj sedmnáctiletý syn doporučuje svým kamarádům a o dva roky starší dcera chce podle ní natočit film, beru to jako pozitivní odezvu.

Je pro vás někdy při psaní inspirací váš život a život vaší rodiny?

Inspirací může být úplně cokoliv.

Přemýšlíte už nad další knihou? O čem bude?

Ono už je to rok a půl, co Jezero vyšlo, takže ano, nejenže přemýšlím, ale i píšu, ale zásadně neprozrazuji předem.

Autor: Marta Pušová
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile