Sestřička Tien z Ordinace: Jakým problémem rozplakala Jana Čenského?

9. února 2018 | 06:00

Krásná herečka Ha Thanh Špetlíková (29) se loni provdala a svatba byla veliká. Probíhala dvakrát, protože její rodina je trochu pověrčivá. O tom, proč ji baví natáčet Ordinaci, kolik zaměstnání má a jak si doma prosadila svého muže, nám vyprávěla v rozhovoru.

 

V Ordinaci hrajete sestřičku, která měla původně být jen epizodní rolí. Jak jste reagovala, když jste zjistila, že bude vaše role větší?
Ono se to pořád protahovalo, říkala jsem si: čtrnáct dní, dobré, měsíc, dobré... A najednou ten měsíc už trvá šest let!

Co vás na natáčení nejvíc baví?
Moje dějová linka není nijak velká, a protože mám dohromady tři práce, ještě k tomu divadlo a kavárnu, tak já si u toho neskutečně odpočinu. Sice musím hodně brzo vstávat, ale jen ten pocit, že si člověk sedne do křesla a někdo ho nalíčí a udělá z něho člověka... Pak si odehraju obraz nebo dva, to je pro mě odměna.

Takže textu nemáte hodně?
Mám ho málo a i to málo dokážu hodně splést. Jak toho textu není moc, tak si říkám, že se nemusím na to tak šíleně připravovat, ale vždycky, když si tohle řeknu, tak se mi stane, že je v tom textu třeba osm odborných slov, která se pak snažím rychle nadrtit. Když máte s někým dialog, tak to není tak hrozné, protože je v tom nějaký kontext, ale když máte někde jen něco vyštěknout, tak to je nejhorší a to já mám bohužel pořád. Jednou jsem se takhle přeřekla a řekla jsem: „Pane primáři, máme problém na pipce.“ To je asi legendární a nikdo to nepřekoná. Honza Čenský se smíchy rozbrečel a málem jsme to nedotočili.

S kým je na place největší legrace?
Ona je legrace úplně se všemi, dokud nejede ostrá. Ty nejlepší věci se z toho nakonec vždycky vystřihnou! 

Zmínila jste, že máte tři práce. Herectví a divadlo, to je mi jasné, ale co děláte v kavárně?
Před třemi a půl lety jsem se přihlásila na konkurz o provozování kavárny v divadelní akademii. Od té doby jsem se stala kavárnicí. Je to milé prostředí, není to jen klasický byznys, jsme úzce spojeni se školou a studenty z DAMU. Jelikož nám to docela klape, rozhodli jsme se otevřít novou kavárnu ve Vysočanech v prostorech Pragovky. Je to umělecké centrum, kde se sdružují malíři, sochaři a umělci – Pragovka Art District. A 23. února otvíráme, tak všechny zvu!

Čím jsou ty vaše kavárny originální?
Já nemohu v podstatě spojit ani tyhle dvě, protože budou diametrálně odlišné. Jedna je divadelní kavárna, je to taková vitrína, vchod do budovy, takže se snažíme, aby to bylo pokud možno reprezentativní, a ta druhá, ta bude taková uvolněná, mezi umělci. Chceme dát prostor mladým talentům ve všech oblastech tvorby, křtům knih, hudebním vystoupením, projekcím. Jsme otevřeni všemu a chtěli bychom vytvořit takovou uměleckou platformu.

To máte slušný rozptyl, ještě něco máte v rukávu?
Kdepak, přes léto jsem točila dva filmy, někdy mám tedy práce víc, jindy míň, ale nejlepší je, že jsou mi všechny mé práce koníčkem. U jedné si odpočinu od druhé a od třetí.

Zůstává vám ještě čas na osobní život?
Musela jsem se to postupně učit. Když je člověk na volné noze, tak v podstatě nemá vůbec volno. Víkendy neexistují a osobní život se trochu vytrácí. Poslední dobou se mi to ale docela daří balancovat. Musím si vždycky říct, že nebudu dělat nic, jde mi to tak dobře, že se trochu bojím, že už nakonec nebudu dělat opravdu nic!

Vy jste přidala ke svému příjmení ještě české příjmení?
Kdepak, já jsem si nechala jen jedno, to české. Vzala jsem si jen jednoho muže! Vzala jsem si českého manžela, a jmenuji se tím pádem Špetlíková. Je vtipné, když se někomu tímto jménem představím do telefonu a pak se potkáme naživo, ti lidé nedokážou skrýt své překvapení, když vidí mě.

Jak na to, že si berete Čecha, reagovala vaše rodina?
Já jsem je na to připravovala docela dlouho, takže překvapení to pro ně nebylo. Tím, že se pohybuji v uměleckých kruzích, tak v branži moc Vietnamců nepotkávám, ti mají jiné zaměření, spíš ekonomické. Postupně jsem rodičům vysvětlila, že to rozhodnutí není jen z naší strany, oni se rozhodli tady žít, chtěli, abychom se integrovali, a to, že si mezi Čechy najdeme své životní partnery, je jen přirozené. A hlavně máte moc hezké chlapy!

Nemá to váš partner s vašimi těžké, aby dokázal, že si vás zaslouží?
Se mnou to těžké má, s mou rodinou ne. Já mám obrovskou rodinu, babička má šest dcer, moje máma je čtvrtá – a on je z hrozně malé rodiny, a když se dneska všichni potkáváme, protože my k sobě máme všichni hrozně blízko, tak mi říká: „Já jsem nikdy nestrádal tím, že jsem měl malou rodinu, ale když to teď vidím, co máte vy, jaká máte pouta a jak si rozumíte, tak jsem rád, že tě mám.“ Když jsme měli svatbu, tak jsem musela pozvat všechny své příbuzné i ty, kteří žijí v Německu. Můj počet tak činil sedmdesát lidí a jeho dvanáct, a to i s partnery – a z toho dva nepřišli. Všichni ho přijali velmi vřele a nemuseli jsme nikoho o ničem přesvědčovat.

Jak probíhá taková česko-vietnamská svatba? Svíčková asi nebyla, co?
Nebyla. Měli jsme raut. My jsme si totiž nejdřív určili datum, ale protože moje rodina je pověrčivá, co se numerologie, horoskopů a čínských znamení týče, tak tetičky se rozhodly uspořádat nám buddhistickou svatbu. Pozvaly na to buddhistického mnicha žijícího v Polsku, aby nám přijel do Prahy udělat obřad.

My jsme nejdříve absolvovali tenhle obřad, můj manžel tomu říká mňau mňau svatba. Zpívalo se tam totiž hodně svatých textů a on nic z toho neuměl, takže pořád jel jenom: "Mňau, mňau, mňau, brum brum brum.“ Já jsem měla úplně slzy v očích, protože to se nedalo brát vážně. Ale musím říct, že nakonec to bylo opravdu moc hezké. My jsme si z toho dělali pořád legraci a pak nám kněz řekl, abychom si složili navzájem sliby a poděkovali rodičům a sobě navzájem, a my jsme si najednou uvědomili, že je to opravdu svatba.

Vypadá to, že s manželem sdílíte stejný smysl pro humor!
Nebo nesmysl.

Co vás na něm nejvíc baví?
Hodně věcí. Myslím, že v první řadě bavíme my všechny ostatní tím, jak vedle sebe vypadáme. On má metr devadesát sedm a já mám metr padesát sedm.

To by vás mohl nosit doslova na rukou!
Však to já se nechám! Jinak bych si ho nevzala, ono to u mě není tak těžké, když vážím čtyřicet tři kilo.

Máte nějaké speciální plány pro tento rok nebo předsevzetí?
Já jsem si nikdy nedávala předsevzetí. Spíš než předsevzetí mám pocit, že si člověk pořád něco od života bere, už je mi devětadvacet, mému muži třicet šest a asi cítím, že bych si už přála rodinu!

Diskuse ke článku
.
DesktopMobile