Lukáš Hejlík: Byl jsem váleček s ofinkou, nosil jsem čtyři dioptrie. Co ho změnilo?

15. července 2017 | 06:00

Herec Lukáš Hejlík (37) se poslední rok a půl velice intenzivně věnuje svému foodblogu. V rozhovoru přiznal, že k jídlu měl vztah už jako malý kluk. Tenkrát byste ho ale nepoznali, protože vypadal úplně jinak než dneska. 

Máte doma rodinná fotoalba, nekončí fotky jen ve složce v počítači?
Manželka je na tohle docela dobrá. Samozřejmě už ta alba nejsou to, co bývala. Já si na ty doby ještě pamatuju. Když se fotilo na film, který se potom nechal vyvolat, a vy už jste si ani nepamatovala, co na filmu vlastně bylo. Jak se člověk mnohdy smál a samotného ho to překvapilo.

Existují nějaká rodinná alba, kterými vás třeba doma kompromitovali před děvčaty a kamarády?
Určitě mám album Lukáš, kde jsem já od miminka až po klučičí věk. Nepamatuji se, že by k nějakému takovému incidentu došlo. Později jsem doma našim album zabavil a odvezl si ho, takže už ani neměli šanci. Mně ovšem připadá docela komické ukazovat, jaký jsem byl cvalda nejen jako dítě, ale i jako teenager.

Mně se líbí přiznávat, že jsem byl váleček s ofinkou a měl jsem čtyři dioptrie. Byl jsem opravdu obtloustlý, chodil jsem totiž na dva obědy. Ze školy jsem dva kilometry jel autobusem k babičce, kde jsem si dal druhý oběd. Pak jsem si zdřímnul a probudil se rovnou na svačinku a až do večera jsem se díval na televizi.

Lukáš také píše, třeba pohádky se svou dceru, podívejte se:

720p 480p 360p 240p
 • VIDEO: 

Jak a kdy se stala změna?
Dostala se k nám nová učitelka na češtinu, která ve mně probudila nadšení pro literaturu. Díky tomu jsem objevil, že existuje herecká škola. Najednou se mnou život začal míchat úplně jiným směrem, protože jsem do té doby studoval obchodní školu. Bylo to docela zajímavé.

Obědy jste tedy vyměnil za vášeň k literatuře?
Ano, nastalo úplně nové životní období, bohémství, bujaré studentské večírky a dnes je všechno zase úplně jinak.

Když jste měl své období cvalíka, míval jste komplexy? Nesmáli se vám spolužáci?
Já jsem se vždycky uměl infiltrovat do dobré skupiny. Na začátku ve škole jsem kamarádil s těmi silnými, pak jsem začal inklinovat k chytrým a vynalézavým a postupem života k úspěšným a bohatým. Já jsem byl vždycky tak mazaný, že přestože jsem tak nevypadal, dokázal jsem se do té dané skupiny dostat a získat lehce vůdčí roli. Takže přestože jsem byl skvělý terč k šikanování, tak mi nikdo nikdy nekřivdil.

Láska k jídlu vám ovšem zůstala.
Přetavila se do mého blogu, který vznikl hlavně díky divadlu. To mě vyhání na cesty po republice a tím, že tam trávím čas a jídlo mě baví, tak spojuji dvě věci, které myslím velmi dobře fungují. Blog dělám rok a půl, ale opravdu s denní pravidelností.

Blog vznikl z popudu toho, že jste objevoval hodně dobrého, nebo zlého?
Já jsem na zcela kuriózních místech nacházel koncepty, které na svou dobu byly hrozně odvážné a mně se líbily. Říkal jsem si, že je to hrozná frajeřina začít s něčím, co není prvoplánově ekonomicky výhodné – a možná si tím člověk moc nevydělá, možná dokonce prodělá boty – ale obohatí své okolí a možná i celé město. Na takovéhle dobré případy jsem chtěl upozornit a spojil jsem tehdy Facebook, který teď nahradil Instagram, a mapu míst, která mám ověřena a kde se nezklamete. Je lepší si kolikrát kousek zajet než se spálit.

Vždycky hledíte jen na tu pozitivní stránku?
Ano, ale pokud je něco, co mi vadí nebo mě otravuje, tak na to upozorním. Nebaví mě být odstřelovačem, takže nejsem nijak brutální. Raději upozorňuji na to dobré.

A nemáte už trochu rozmazlený jazýček?
Určitě. Vidím to i na domácím vaření. To, co mi chutnalo loni, si teď už doma neuvařím. Já mám rád dobré restaurace nebo hipsterské kavárny. Fandím konceptům. Češi mnohdy hodnotí restaurace podle tohoto žebříčku a v tomto pořadí: porce, cena, rychlost, servis. Nehodnotí vůbec chuť nebo kvalitu a celkový koncept restaurace, což jsou zase mé top příčky v žebříčku. Do restaurace bychom měli chodit na jídlo, o kterém víme, že nám ho udělají lépe než my doma. A taky jde o to, že se v tom prostředí budeme cítit dobře a budeme připraveni za to zaplatit.

Jak často tedy doma vaříte a kdo z vás vaří?
Rádi vaříme společně. Je to podřízeno dítěti, ale když je čas, tak si u vaření spolu v podstatě odpočineme. Na chatě máme teď super novou troubu, takže si vyhrajeme a zkoušíme všechny možné techniky.

A co jí váš syn?
Ten papá všechno. Stal se hvězdou Instagramu, a přestože jsme ho tam začali dávat my, tak jsme z toho už lehce vysátí. Je akční po mně, já už jsem zjistil, do čeho svou energii dávat, kdežto on ji rozsévá všude – a jsme z toho trochu zoufalí, ale pořád ještě je to docela hezké.

Měl jste někdy doma polaroid?
Dřív ne, pořídili jsme si ho až teď, takový ten nový. Ještě je to model, kde si fotky nejde vzadu na displeji prohlížet a upravovat, každá fotka je tak překvapení. Kouzelné na tom je právě to, že člověk třikrát měří, než něco vyfotí. Ze čtyř filmů, které jsme zatím vyfotili, máme spoustu krásných fotek. Člověk s nimi neplýtvá a každý obrázek má smysl.

Fotíte často třeba i na mobil?
Samozřejmě fotím na mobil, mám dokonce opravdu kvalitní fotoaparát na svůj foodblog, ale tohle je spíš pro zábavu. Instax jsem pořídil k narozeninám jak manželce, tak své dceři, bylo jí deset. Mají narozeniny kousek od sebe a dostaly k tomu i první balíček s filmem, aby si to hned mohly vyzkoušet a mít vzpomínku na oslavu. To je myslím jedna z cest: brát si tenhle aparát na speciální akce, které si chceme pamatovat, udělat si deset vzpomínkových fotek a rovnou si k tomu koupit i album, jinak ty fotky skončí – kdoví kde!

Diskuse ke článku
.
DesktopMobile