Pekařka Klára Mansson: První rok jsme se v práci střídali na matraci

2. října 2016 | 10:00

Manželé Manssonovi si v Praze splnili něco, čemu se říká americký sen. Založili si vlastní velkoobchod a pekárnu s mnoha druhy pečiva podle dánských receptur, která jim úspěšně šlape už sedmnáct let. Že ovšem nestačí jen hezký sen, ale je potřeba do podniku investovat také spoustu dřiny a probdělých nocí, je věc druhá. Jaké to je kombinovat práci a rodinu, když chcete věci dělat pořádně?

Otevřít si v roce 1999 v centru Prahy dánskou pekárnu, to bylo poměrně odvážné rozhodnutí. Jak ten nápad vlastně vznikl?

Můj manžel, tehdy ještě přítel, pochází z Dánska, a když jsme se před dvaceti lety, čistě pracovně, potkali, pozvali si ho jako hlavního cukráře do společnosti Kampa Group, kde jsem já pracovala jako servírka. On doufal, že ho v Praze čeká velká cukrařina, ale nakonec všechno dopadlo jinak, původní koncept luxusní cukrárny s kavárnou se změnil na sushi bar, takže manžel místo toho začal péct chleba.

Od servírky k majitelce vlastní pekárny je ještě pořád docela dlouhá cesta...

To ano. V určitou chvíli, to už jsme spolu chodili, jsme zjistili, že nás naše práce nenaplňuje a že bychom se měli posunout někam dál. Přemýšleli jsme, jestli odjet do ciziny, nebo zůstat v Praze.

Vy jste se nechtěla podívat do světa?

Ono to bylo buď Dánsko, nebo Praha. O jiných možnostech jsme ani neuvažovali a já věděla, že nechci odjet do manželovy rodné země a dělat tam pomocnou sílu v restauraci. Vydržela bych to maximálně rok a musela bych se vrátit zpátky.

Manžel se domů vrátit nechtěl?

Podle mě ještě tak pět let poté, co se přestěhoval do Prahy, počítal s tím, že se do Dánska jednou vrátí, ale pak jsem do něj začala šťouchat, že už je tu dlouho a pořádně tu nikoho nezná a že by si měl najít kamarády, aby si taky občas s někým vyrazil. No a už je tu dvacet let.

Proč jste si otevřeli právě pekárnu?

Pekařina má v Dánsku velkou tradici a manžel je pekař a cukrář. V kombinaci s tím, že v roce 1999 byla v Čechách velká díra na trhu a jediné, co jste si tu mohli v pekárně koupit, byl v podstatě rohlík a šumava, neměli jsme v podstatě nad čím přemýšlet. Založili jsme žitný kvas, který je s námi od začátku, takže celých těch sedmnáct let, a pustili se do toho.

Vypadá to strašně jednoduše...

Zpětně ano, ale pravda je, že na začátku to bylo neuvěřitelně krušné. Mně bylo dvacet pět a neměla jsem žádné zkušenosti, a najednou jsem musela založit firmu a čelit byrokracii. Původní plán byl takový, že já se budu starat o veškerou organizaci velkoobchodu, o papírování, o komunikaci a o vedení byznysu a manžel bude jen vyrábět, ale v prvním roce to vypadalo tak, že jsme si vypomáhali na obou frontách.

To jste neměli žádné zaměstnance?

Měli, samozřejmě, ale na začátku bylo hrozně těžké sehnat pekaře, na které bychom se mohli spolehnout. Někteří v práci i pili, takže to první rok vypadalo tak, že manžel ani jednu noc nespal – v noci byl v pekárně, pak si šel lehnout a já ráno začínala tím, že jsem šla rozvážet pečivo klientům.

Neměla jste chuť s tím po pár měsících seknout?

Já ne, já jsem docela držák, ale manžel se mi po letech přiznal, že toho ten první rok měl opravdu nad hlavu a několikrát ho napadlo, ať se na to vykašleme. Ale já jsem ho asi trošku převálcovala, protože mám v sobě tu touhu něco dokázat, a tak jsem ho vlastně táhla.

Kdy se to stabilizovalo?

Až po sedmi letech.

Po tak dlouhé době?

My jsme pořád měli velký problém sehnat zaměstnance, na které bychom se mohli spolehnout, takže jsme museli všechno kontrolovat a u všeho být. Byli jsme prakticky nonstop na telefonu, ten třeba zazvonil v sedm večer a my se dozvěděli, že celý tým nepřišel. Takže jsme oba dva skočili do bot a vyrazili do výroby, aby pečivo bylo včas hotové a dodané, abychom klienty nenechali ve štychu a také o ně nepřišli.

To jste v podstatě spali v pekárně...

My jsme v ní spali doslova. Manžel pekl, pak si šel lehnout, já dělala objednávky a rozvážela. V podstatě jsme se střídali na matraci, kterou jsme tam měli. Pak už to nebylo tak náročné, ale skutečně se to změnilo až po deseti letech, kdy se mi narodila dcera.

Cítila jste, že potřebujete změnu?

To ani ne. Ale bylo mi třicet pět a věděla jsem, že pokud nebudeme mít dítě teď, tak už ho asi nebudu mít nikdy, takže mi pak ani v podstatě nezbylo nic jiného než z toho zápřahu vyskočit. Ono to taky bylo o to horší, že jsme chvilku měli období, kdy to Larsse přestalo bavit, takže jsem ho do práce ještě musela tlačit, povzbuzovat ho, aby v sobě našel to nadšení a například vymyslel recept na nový typ chleba. A to bylo velmi vyčerpávající.

A pak se narodila dcera...

Ano a v tu chvíli se mi ulevilo, protože jsem perfekcionalista a strašně jsem svou práci prožívala a najednou jsem nad tím začala přemýšlet úplně jinak. Došlo mi, že pokud ten byznys chci dělat ještě dalších 20 let, tak ho nemůžu dělat tímto způsobem. Takže jsem si srovnala priority a uvědomila si, že na prvním místě je mé dítě a má rodina a že budu muset ubrat. Navíc se nám konečně tou dobou podařilo sestavit tým zaměstnanců, na které jsme se mohli spolehnout. I tak jsem ale do práce nastoupila prakticky měsíc po porodu.

Myslíte, že se někdy dostanete do té fáze, kdy budete moci práci hodit za hlavu a nechat se jí jen živit?

To nevím, ale já bych to ani nechtěla. Svou práci mám ráda, k životu ji potřebuji a nedokážu si představit, že bych jen tak seděla s nohama na stole a nic nedělala. Ale nejsem si jistá, že ten podnik chci jednou předávat jen dceři. Ono nás to už i jednou napadlo, že bychom to prodali.

A co byste dělali?

To nevím. Možná bychom začali něco jiného, možná bychom nějaký čas jen tak relaxovali, možná bychom se i rozešli, to nemůžete nikdy vědět, dokud to neuděláte.

1080p 720p 360p
DesktopMobile