Co vám dala role v Ulici?

Na Ulici se dá dobře vyblbnout. Ozkouším si tam spoustu věcí. Před asi dvěma lety nastoupila moje postava na gymnázium, a je z ní učitelka, takže se musím učit dlouhé texty o literatuře nebo malířích. Často hraju také rozchody a zamilovanost, takže si v Ulici dost vyhraju se širokou škálou emocí.

Díváte se na sebe v televizi?

Občas se na natočené díly ráda podívám. Ne že bych se chtěla narcisticky kochat, ale zajímá mě, jestli se mi třeba povedla nějaká náročnější scéna. Dále se dívám, jak vypadal kostým, vlasy a tak dále. Ulici sleduju spíš z praktické stránky. Vtipné je vidět třeba deset let starý díl. Snad jsem se za tu dobu herecky trochu vyvinula a posunula dopředu.

Kromě herectví je známo, že se věnujete i péči o zvířata. Co konkrétně děláte?

Před čtyřmi roky jsem se rozhodla začít pomáhat útulkům. Sama mám pejska z romské osady, a proto pro mě byla spolupráce s organizací Psí život jasnou volbou. Starají se o nemocné psy, opuštěná štěňata, pomáhají zvířatům bezdomovců a narkomanů. Proto jsem neváhala využít známou tvář svoji i svých hereckých kolegů a snažím se pejskům maximálně pomoct.

Tak jste nafotila psí kalendář plný známých osobností?

Přesně tak. Pro útulek je nejdůležitější finanční podpora. Abych ale z lidí netahala jen peníze, chtěla jsem, aby dostali za svou pomoc něco nazpátek. V kalendáři jsou kromě herců především pejsci, kteří se dočkali šťastného osudu. Najdete v něm jejich příběhy, a lidé tak vidí, že pomáhat a adoptovat pejska má smysl.

Je vidět, že jste se v organizování projektů našla. Nechtěla byste se tomu věnovat víc?

Mám záložní plán. Až jednou moje herecká kariéra dospěje ke konci, ráda bych dělala pomocnou režii nebo produkci. Organizační věci mě hrozně baví.

Často se probírá vaše postava. Motivují vás podobné články ke změně, nebo naopak?

Každý to má jinak, ale pro mě to bylo velmi kontraproduktivní. Po každém přečteném článku jsem si řekla „vlezte mi na záda“ a šla si dát čokoládu. Souhlasím, že jsem jednu dobu přibrala víc, než je na mou malou postavu vhodné. O to víc mě štvalo, že se ty články zakládaly na pravdě. Věděla jsem, že sama se sebou nejsem spokojená. Ale novináři to vždycky dost přeháněli, to mě na tom štvalo asi nejvíc.

Celý rozhovor s Patricií Solaříkovou a ještě mnohem více si přečtete v novém vydání tištěného Bleku pro ženy:

Autor: archiv Bpž