Voyeurka z profese: Noemi Zárubová učí mluvit herce i moderátory

9. března 2016 | 06:00

„Budeme se bavit o neverbální komunikaci a vy si tam potom ty otázky doděláte,“ zahájila rozhovor Noemi Zárubová, která nonverbální komunikaci vyučuje a mezi jejíž klienty patří herci, moderátoři, politici, lékaři, a dokonce i vězeňští dozorci. Bylo mi jasné, že si v tu chvíli z mé tváře a mých gest vyčte, že si s ní ráda popovídám, ale otázky budu pokládat, děj se co děj. 

Vaším klíčovým oborem je nonverbální komunikace, zároveň jste profesorkou na AMU, kde vyučujete pantomimu a management. Jak jste se k tak specifické profesi dostala?

Silný vliv na mě měla rodina. Babička byla malířka, máma tanečnice – a tanec je svým způsobem neverbální komunikace. Když tancovala, měla v obličeji určitý výraz a to sdělení se pak promítalo do celého jejího těla. Měnila se mi před očima v jinou bytost. Často jsem také jezdívala na venkov, kde zas byla spousta zvířat. Ten, kdo vyrůstá se zvířaty, rozumí neverbální komunikaci mnohem lépe. Měla jsem štěstí, že celkově byl slovník v naší rodině přirozeně zaměřen i na neverbální sdělení. Jinak všechny malé děti vnímají, když se rodiče zlobí nebo když je kolem nich nějaký nelad, a nezáleží na tom, co se říká. Dítě do tří let podle gest a podle výrazu tváře přesně pozná, co se děje.

Proč tak užitečné schopnosti časem ztrácíme?

Protože podstatná část lidského chování je naučená. Víte, že když jdete na úřad, nemůžete tam křičet, jak se vám zlíbí. Něco jiného je se svléknout ve sprše a něco jiného je to v tramvaji. Většina přirozených reakcí je potlačená. Když se dotknu vašeho oboru, novináři vědí, jak málo času mají, tak se na lidi automaticky usmívají, protože vědí, že se to vyžaduje. I když se vám polije dítě u snídaně a manžel nemá náladu, jakmile přijdete do práce, nasadíte masku, která se od vás očekává. Je to součást vaší profese. Abyste se bez problémů zařadila do života, nejdůležitější je komunikace v raném věku. Taky proto se ustupuje od kojeneckých ústavů, protože vztah matky a dítěte je zásadní. Od narození se dítě fixuje na tvář, když později začne malovat třeba slunce nebo houbu, do těchto kreseb promítá právě obličej. Mimiku a gesta zkrátka vnímáme od narození.

Když podvědomě cítím, že si s někým „nesedím“, dá se to považovat za instinkt?

Když něco opravdu vidíte, nejde o instinkt, protože to vidíte. Existují lidé vnímavější, kteří dokážou neverbální projevy bleskově vyhodnotit. S tím se už rodíme. Ti méně vnímaví jedinci mohou snadněji udělat chybu, když si třeba nevšimnou, že je v rozhovoru někdo netrpělivý a už s nimi nechce mluvit nebo že nemá náladu. Důležité je vědět, že neexistuje nekomunikace. Když se k vám otočím zády, tak to neznamená, že s vámi nemluvím, je to opět forma sdělení. Sděluji vám, že s vámi nemluvím. Aniž bychom si to uvědomovali, neverbální komunikaci vyhodnocujeme stále.

Celý rozhovor a další zajímavé rozhovory najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine.

...

Autor: Tereza Jandejsková
Diskuse ke článku
.
Související články
Video
1080p 720p 360p
DesktopMobile