10°C
Když jsem ji viděla v nové roli ve hře HIGH – Lety peklem, na Vendulku Utěšitelku z Básníků jsem úplně zapomněla. Eva Jeníčková v roli terapeutky zachraňující drogově závislého mladíka doslova exceluje! Divadelní hra, kterou si vyhlédla v Americe a dostala pracně až k nám na prkna klubu La Fabrika, je vážně síla. O drogách, závislostech a zničených vztazích, které nelze uzdravit, i když se hodně snažíte. Vyvolala ve mně tolik otázek, že jsme s ní i začaly.
Proč jste chtěla českému obecenstvu přivézt zrovna drama Lety peklem?
První, co jsem viděla, bylo, že je to představení jen pro tři herce. Takové hry mám ráda. Navíc z ní na vás od začátku čiší otázka, jestli se ti lidé chtějí nebo dokážou měnit a jestli se skutečně změní. Někteří lidé zamrznou a rodinu hrozným způsobem ničí. Tohle téma mě děsně zajímá.
Silných témat je v představení víc. Jedním je i víra v boha. Věříte vy osobně?
Nevěřím takzvaně v boha. Ale víra, jak jsem si to rozkryla v představení, je i to, že věříme svým blízkým. A podle mě je tato víra s náboženskou identická. Víra je továrna na sny. Vy si něco vysníte, začnete v to věřit a následně začnete přesvědčovat druhé, aby také uvěřili. A když máte úspěch, tak lidi přesvědčíte a začnete za to společně bojovat. To je víra!
Je víra v boha v dnešní době ještě účelná? V představení to tak jednoznačně nevyznívalo…
Chápu, proč lidé potřebují víru v boha. A třeba konkrétně v boji se závislostí hrozně pomáhá. Ti lidé se topí a nevědí, čeho se mají chytnout. Když se chytí náboženské víry, strašně jim to pomůže… Jinak jsem přesvědčená, že musíme věřit v humanitu a v sebe. Víra a důvěra spolu také souvisejí. Třeba mezi dobrými přáteli je důvěra nezbytná.
Jedním z pilířů představení je i téma drog…
Když jsem sem začala jezdit z Ameriky častěji, udivilo mě, jaký je to tady rozšířený problém… Hra je pro několik různých vrstev lidí. Každý si v ní najde něco, co na něj zabrnká. Je obsažná, a to mě baví.
Když jsem vás při premiéře sledovala, říkala jsem si, že všichni tři herci se na scéně hodně citově obnažují.
O tom má divadlo být. Člověk má být nahý, přístupný a zranitelný. Když jste zranitelná, lidi se s vámi lépe identifikují. Mě třeba hrozně baví hry Tennesseeho Williamse. A vůbec současné americké drama nebo komorní věci, které jsou o vztazích.
Celkem mě dostalo, když jsem si po představení uvědomila, že lidi, kteří mají život od základů zničený, aniž by za to mohli, pak můžou sami škodit a negativně infikovat druhé.
Může to tak být. A v souvislosti s drogami a alkoholem i opravdu je. Takto postižení lidi můžou ty kolem sebe zničit. Nakonec i oni můžou začít fyzicky ubližovat druhým a krást. Když podobně postižené znáte, uvědomujete si, jaké máte štěstí, že máte zodpovědné rodiče, kteří jsou chytří, emotivně vyspělí a dají vám pocit lásky, rodiny a bezpečí. Protože tak se vychovávají sebevědomé děti, které jsou hotové a zralé vstoupit do světa. A mají zdravý vztah jak k chlapům, tak k ženám.
Tedy platí, že rodina je základ života.
Zní to jako klišé, ale opravdu to tak je. Aspoň jeden z rodičů by měl takový být. V opačném případě je to sakra těžké! Dá se to zvládnout, ale ten člověk musí chtít, bojovat a musí si to uvědomovat, vidět svůj handicap.
Konzultovala jste roli terapeutky s nějakým odborníkem?
Šla jsem za terapeutem, který pracuje v Bohnicích. A taky na setkání anonymních alkoholiků v Los Angeles. Mimochodem, setkání anonymních alkoholiků, kde jsem strávila tři hodiny, bylo tak vydatné, že bych o něm rovnou mohla napsat hru. Bylo tam tolik odlišných charakterů, životních příběhů! A největší šok byl, když jeden muž promluvil a řekl: „Já jsem se ráno probudil, bylo mi úžasně, slunce svítilo. Pak mi zavolala matka, že se oběsil brácha. To byl už druhej. Tak jsem se tak těšil sem, protože jediné, na co jsem byl schopný myslet, bylo, že bych si dal panáka." Že je něco takového realitou, vás šokuje!
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle magazínu Blesk pro ženy, které vychází již dnes!
