8°C
Je pravda, že vaše tři dcery závodí na motokárách?
„Prožíváme spolu báječné motoristické víkendy. Ve čtvrtek je vezmu a jedem! Dají pusu mámě a jsou se mnou až do neděle. Když se vrátíme, holky maminku zahrnou hromadou zážitků a horou špinavých věcí. Hrozně je to baví a já zas můžu na ty svoje cácorky přirozenou cestou působit. Rozhodně je to lepší, než když jako táta přijdu večer z práce a za pět minut mám děti srovnat. Je to pro mě ale docela zabíračka. I finanční.“
Není to spíš zábava pro kluky?
„Proč? Ony jsou krásné, jemné, typické holčičky. Jezdí s motokárami strašně rády a docela jim to jde. Roxanka byla už jednou druhá z asi třiceti startujících, většinou chlapečků! A je to skvělá příležitost k výchově, protože holky zjišťují, jak život funguje.“
Jak to myslíte?
„Jednou třeba dojela za někým, kterého následně vyhodili za podvod s motorem. A já jí mám příležitost vysvětlit, že někdo švindluje, aby vyhrál. Ale že ona švindlovat nebude, protože z každého poctivého dobrého výsledku bude mít mnohem krásnější pocit, než který by měla jako vítězná podvodnice.“
Věříte na mužské a ženské role?
„Jak to myslíte?“
Typickou ženskou rolí je spíš hrát s kočárkem, umět dobře vařit a dělat se krásnou, než jezdit s motokárou…
„To je typická role jen určitých žen. Stejně jako typická role určitých mužů je být manekýnem a jiných zase spíš vojákem. Já respektuji svobodu rozhodování a nikým nepohrdám.U žen je to podobné – některé se spokojí s rolí naivní fifleny, jiným ale vyhovuje spíš role vědkyně a ještě jiným role zodpovědné manažerky.“
Pro mnoho lidí jste typickým »chlapákem«. Věnujete se bojovým sportům, závodíte s auty, zpíváte s drsnou kapelou. A představují si, že takový mužský bude dcery vychovávat spíš jako princezny...
„Já to tak nemám. Chci jen, aby moje žena a dcery byly šťastné. Až to nedokážu, budu Mirjam muset vrátit šál, který jsem od ní dostal na prvním turnaji. A asi to zabalit. Záleží mi na tom, aby jí i dětem se mnou bylo dobře. Samozřejmě to nesmí být na úkor mé osobnosti. Pokud by byla šťastná, kdybych vytíral podlahy, asi bych ji musel učinit nešťastnou.“
Vy stále taky závodíte- ale opustil jste náklaďáky. Proč?
„Dojel jsem například ve Španělsku druhý, ale za agresivní jízdu mě dali až na sedmadvacáté místo. Přitom jsem se nikoho nedotkl! Šlo prostě o to odrovnat Kolocův tým, velké firmy to umístění potřebovali jako marketing. Povedlo se jim to. Zákulisními dohodami nás zfackovaly na páté místo. Tak jsem přešel k rallye.
A nejen k rallye...
"Taky někdy jezdím v motokárách a ve speciálech. Dělám i takového zkušebního jezdce na autě, které se ještě vyvíjí. To je hodně zajímavé, protože se musí počítat se vším. Když se vám třeba ve dvoustovce zasekne mezi betonovými zdmi plyn, je to docela adrenalin.“
Co to s vámi dělá?
„Když se vám adrenalin mění v endorfiny, je to skoro duchovní zážitek.“
Zkuste mluvit méně abstraktně. Co tím myslíte?
„To jste třeba na lodi a pod vámi je třicet žraloků, které posádka krmí krví. Mohl byste si říct: Oni mě sežerou.Adrenalin by vám bušil v tepnách a proto by se to zřejmě i stalo. Vy ale musíte najít cestu, jak přetavit adrenalin v endorfin. Najednou se zklidníte, představujete si, že jste v chrámu vody. Zadíváte se do té hluboké modři a najednou se cítíte opravdu jak v přírodním kostele. Jede na vás žralok, ale vy se ho nebojíte, protože je to bytost jako vy, a vy nejste jeho přirozená potrava, když se tak nechováte. A on vám opravdu neublíží, protože on přesně vycítí stav vaší duše. Zjednodušeně - jste prostě úplně v tranzu.“
Adrenalin hledáte i v ringu?
„Od té doby, co jsem měl nehodu na rallye Šumava a skoro se zabil, jsem to musel trochu omezit. Po zraněních jsem si nemohl dovolit větší rány do hlavy. Ale teď už je mi dobře a tak se k tomu pomalu vracím. Začínám zase alespoň boxovat, časem bych se chtěl určitě vrátit thajskému boxu.“
Prý máte baskické jméno. Jak jste na to přišel?
„Kontaktovala mě jedna charismatická starší dáma z rodu Landů. Zasvětila půl života pátrání po původu a protože neměla příbuzné, předala mi rodokmen. Sahal velmi daleko, zjistila, že náš rod pochází z Baskicka a náš prapradědeček přišel do Čech se španělským kontingentem, který se účastnil bitvy na Bílé hoře. Nepřikládám tomu velkou důležitost - ale mohlo to tak být. Občas žertem říkám, že moje počínání nemá daleko k baskické zlobivé nátuře.“
Já bych řekl, že to je jen další důkaz toho, že v naší české kotlině se národy míchaly jak přísady do guláše. Ale není tohle vaše přiznání trochu v rozporu s vaším umíněným českým vlastenectvím?
„Ne. Nejde jen o to, že odněkud přicházíte, ale že někde žijete a jste tam doma. V takovém případě, tedy když přijmete pravidla soužití a místní kulturu, se stáváte členem národa bez ohledu na původ. Vaším životním jazykem se stává řeč této země, vaše děti už budou naplno příslušníky národa ke kterému jste se připojil.“
Národ tedy pro vás není poselství genů?
„To rozhodně ne. I kdyby bylo pravdou, že moje geny jsou baskické, důležité je, že jsem se narodil v Čechách, mám české kořeny a vazby, moje řeč je čeština.To je mnohem důležitější, než nějaký velmi vzdálený příběh o mém předkovi.“
A přitom vás mnozí považují za člověka, který je proti přistěhovalcům.
„To není pravda.“
Ale teď máte třeba novou píseň o tom, jak se minaret staví v lůně katedrály. Asi nejsem jediný, kdo to cítí jako manifest proti přistěhovalcům.
„Pletete si pojmy s dojmy. Funkcí umělce, jeho povinností, je mluvit o svých pocitech. V tomto textu není nic proti, nevolám do zbraně, nikoho nevyháním. Jen popisuji pocit. Neříkám, že ten pocit je příjemný, ale jde mi prostě o to zavést na toto téma diskusi.“
Jestli to není tím, že ten text není úplně korektní?
„Problém nastává, když je ten pocit v určitých kruzích považován za pocit nesprávný a amorální. A najednou to přestává být debata o uměleckém díle, přestáváme se bavit o písničce a dostáváme se k tomu, že by »ten člověk« s nesprávným pocitem raději vůbec neměl mluvit. Ale nevítězí v takových případech politická korektnost nad svobodou slova? Tahle píseň navíc vcelku korektní je.“
Vážně jste o tom přesvědčen?
„Nikoho neodsuzuji, jen vyjadřuji to, co cítím, když vidím v některé pařížských čtvrtích rozzuřený dav bojující s policií složený hlavně z přistěhovalců. Je to pocit, když vidím v Londýně na náměstí poměrně početnou skupinu muslimů, kteří mají transparenty vyhrožující Evropanům. K tomu si uvědomuji, že islamisté mají hodně dětí – třikrát více než my! Copak jim asi o nás budou říkat ? Nevyzývám zabijte je, vyhoďte je, bijte je. Nic takového. Já jen jako umělec vyjadřuji pocit, který má hodně lidí, ale nikdo jiný než umělec to říkat nesmí, protože by dopadl špatně.“
Říkáte - myslí si to spousta lidí. Nejste vy prostě populista, který hlásá to, co se lidem líbí?
„To je absurdní. Já jdu dvacet let jednou cestou a řeším stále ta samá témata. Snažím se jen s lety nabírat na moudrosti a objektivnosti. Snažím se, neříkám, že se mi to daří. Mě je skutečně těžké nařknout z populismu, já jsem nezměnil názor podle poptávky jen proto, abych získal posluchače, nebo abych se stal hvězdou. Tohle nálepkování ista, - populista, rasista, extrémista je vynikající v tom, že když to o někom někdo prohlásí, oslabí jeho názory. Vytvoří se šuplík, do kterého vás media a instituce dají - a najednou všechno, co řeknete, z toho šuplíku tak nějak nasmrádne. Muzikant se zase dá odstřelit třeba poukazováním na to, že svou muziku dělá jen kvůli penězům. I to proti mě používají.
Vaše názory jsou ale navenek opravdu dost extrémní...
„Jestli je extrémní, když někdo jen popíše skutečnost tak, jak se mu upřímně jeví, jsem asi extrémista. Já ale myslel, že extrémista je ten kdo poškozuje jiné lidi a šíří negativní vášně! To já ale rozhodně nejsem, jen je mi to přisuzováno. Jsem odpůrce násilí i rychlých řešení, vždycky říkám, že největšího nepřítele máme sami v sobě, že se hlavně musíme vnitřně změnit. Už pět let se zasazuji o to, aby se tu budovaly hřiště a sportovní oddíly pro děti z problémových míst. Z problematického romského kluka může být bezproblémový Čech, o tom nepochybuji. Jen se musí vychovávat.“
Teď panuje velmi složitá situace třeba ve šluknovském výběžku. Byl jste se tam podívat?
„To by bylo nerozumné. Až se tam ta situace trochu uklidní, můžu se s ostatními zamyslet nad tím, co by se mělo udělat, aby tam vznikla normální situace. Já osobně bych primárně ochránil občany, aby mohli žít normální život, klidně večer spát a normálně vydělávat peníze. A teprve za ty prachy je možno dát pomoc těm, kteří to potřebují včetně těch, z jejichž řad vycházejí ti, co ten normální život znemožňují.“
To mluvíte o Romech?
„Ne, já se nebavím o žádném etniku. To není důležité. Mluvím obecně. Jde mi jen o to, že to musí být v tomto pořadí. Míra humanismu je u nás vysoká, ale odvíjí se od peněz. Půjčujeme si miliardy, ale ty jednou dojdou. Musíme si to připustit, pokud nechceme, aby se tu situace změnila v něco daleko horšího.“
Teď chystáte turné. Jmenuje se Vozová hradba, podle vlastních slov jím chcete pomoci vzkřísit vlastenectví. Hodně lidem to zní trochu podezřele. Znamená to, že na něm hodláte vystupovat otevřeněji a radikálněji než v předešlých letech?
„Já jsem otevřený pořád stejně. Ale o některých tématech jsem už původně mluvit nechtěl. Mediální útoky proti mně a proti tomu, v co věřím, jsou však stále horší. Takže jsem si řekl: Tak to ne. Když mě někdo zažene ke zdi, musím se bránit. A tak půjdu naplno i do nepříjemných témat. Ale to prosím vás neznamená žádné vyzývání k násilí. Jestli chci lidi někam pohnout, tak k tomu, aby vzali odpovědnost na sebe. Aby v sobě probudili Blanického rytíře. Ať nejsou prasata, ať jsou trochu ušlechtilí, stateční a tvořiví. Je to o probuzení dobrých vlastností v duši, ne o meči. Totéž se ostatně snažím probouzet i v sobě.“
Věřím vám, že to myslíte dobře. Bojím se jen, že si z toho někteří vaši posluchači vezmou něco jiného. A půjdou třeba někomu hodit zápalnou láhev do okna…
„Ten, kdo neanalyzoval mé publikum a napíše něco takového, je gauner. Nemůžu ručit za to, že na těch koncertech nebudou i nějací kreténi, které tam ale naženou hlavně články, které se proti mě píší.
Jak tedy vidíte své publikum vy?
"Většinu mého publika tvoří úplně normální slušní lidé – doktoři, úředníci, policajti, sportovci hasiči, vojáci, dělníci, zdravotní sestry. Vzpomínám si, že na mém zatím posledním koncertě křepčil černoch s dredy a nejen že se mu nic nestalo, ale docela si to užíval. To by zřejmě na koncertě extremisty nebylo možné, nemyslíte?
Jistě, může se někdo takový objevit, kdo si to ve svém chorém mozku špatně přebere. Ale stejně se můžu já bát, zda jiní extrémisté, na základě toho, co se o mně píše, nehodí molotovův koktail do okna k nám. Ale já věřím, že jsou lidé v podstatě dobří.
