Herečka Jitka Sedláčková (50): Jsem na zajíčky!

31. července 2011 | 17:18

Temperamentní herečku Jitku Sedláčkovou (50) z paměti asi hned tak nevylovíte. V žádném filmovém trháku nehrála. Přesto je to nevšední ženská, která se z ničeho jen tak nehroutí. Klidně přizná, že užívá léky na psychiku, i to, že se s mužem sice rozešli, ale dál mu pere i vaří.



Jak to u vás tedy teď vypadá? Bydlíte s partnerem, nebo ne?
My jsme sedmnáct let žili jako rodina. Ale teď bydlím už třetí rok jen s naším synem Filipem. Je to takový netypický rozchod. Den co den se vidíme, ale nebydlíme spolu. Trávíme společně víkendy, jezdíme na chatu, pomáháme si, smějeme se spolu, muži peru, chodí k nám na obědy. Náš vztah nejsem v tuhle chvíli schopná popsat, jen vím, že se máme pořád rádi. A jiného chlapa nikdy chtít nebudu.

Váš muž je taky herec?
Je podnikatel, vystudoval práva.

Takže o rozvodu neuvažujete?

Ne, my jsme se totiž ještě ani nevzali. (smích)

Na chlapy jste nezanevřela?
Vůbec ne. Srdce mám otevřené, protože jak ho zavřete, tak to můžete zabalit. Ale zase na druhou stranu já stejně jiného mužského než toho, kterého jsem měla, nechci. Filipův otec je o sedm let mladší než já, a to mi vždycky vyhovovalo. Neumím si představit, že by se o mě zajímali moji vrstevníci nebo třeba šedesátníci. Ti jsou pro mě už staří. Ale nerada bych se někoho dotkla, berte to jako nadsázku.

Proč vám starší muži nevyhovují?
Asi jsem rozmazlená. Ale já se taky jen tak někomu nelíbím. Aby se mi starší muž líbil, musel by se podobat Arnoštu Lustigovi.

Nevadí vám, že se nemáte o koho opřít, s kým večer usínat?
Teď mi to prostě nechybí. Jsem v etapě, kdy si žiji podle sebe, dělám si, co chci. Jsem ve fázi, kdy se zbavuji věcí, odhazuji zátěže, nenosím šperky, doma mám prázdné skříně a vůbec celkově málo věcí. Nemám žádné pracholapky, jen jednoduché vybavení a holé zdi. Třeba na obrazy jsem zanevřela ve chvíli, kdy mi zemřela maminka a jeden z nich spadl.

Nepotrpíte si na šperky, a co takové hadry, kosmetika? Fakt nejste ani trochu marnotratná jako běžná ženská?
Ne, na to si nepotrpím. Já stejně nikam nechodím. Navíc neumím hospodařit s penězi. Nemám žádné rezervy na horší časy. Je jedno, jestli mám pět korun, nebo pět set tisíc, stejně nic neušetřím. Teď jsem třeba v období, kdy na tom nejsem finančně vůbec dobře, ale uskrovnila jsem se a zjistila, že to i tak docela jde.

A když je nejhůř, kdo vám případně pomůže zaplatit složenky?
Skoro každý měsíc se obracím na svého muže. Ten mě na holičkách nikdy nenechá. Stačí říct, že nemám ani korunu, a on mi peníze za pět minut přinese. Ale nezneužívám toho.

Syna už máte dospělého, ale bydlí s vámi. Jaké výchovné páky na něj platí? Chováte se k němu třeba jako maminka v mládí k vám?

Moje maminka mě vychovávala demokraticky, ne autoritativně. Byla jsem vedená ke svobodě, vlastnímu projevu. Doma to máme podobné. Můj syn je živelný po mně, nic si nenechá líbit, na všechno má odpověď. Teď prožíváme trochu náročné období, ale beru to tak, že je zvláštní, mimořádný. On má velké komunikační problémy a já m ám pocit, že je prostě někde daleko dál, než jsem já. Jinak jsem hodně tolerantní matka. Princip mojí výchovy spočívá v tom, že on mi může říct úplně všechno. Pakliže mi to neřekne, já mu nemůžu pomoct. A na této bázi jedeme. Někdy ho ale spíš prosím, že mi zase úplně všechno říkat nemusí.

Nikdy vás nezamrzelo, že jste neměla víc dětí?
Já bych víc dětí nezvládla. Jsem totiž totálně prostoupená synem, jeho problémy, radostmi, úspěchy, neúspěchy. Ale teď už začínám cítit, že bych se chtěla nechat prostupovat i něčím jiným. Moje maminka mi taky v určitém období říkávala, že její hlava potřebuje klid, a já to teď taky tak cítím.

Takže nebudete mít problém s tím, až jednou odejde?
Ještě nejsme ve fázi odpoutání. Asi to bude ještě trvat. Ale já se tomu nebráním. Pokud řekne, že tahle bude šťastný, a zůstaneme spolu v kontaktu, tak proč ne. Chci, aby šel do ciziny, ale raději ne do zámoří, taková odvaha nejsem, ať raději zůstane v Evropě. Abych mohla sednout do letadle a přiletět za ním.

Jaká jednou myslíte, že bude tchyně?
Nesmím sdílet se snachou společnou domácnost, to je moje hlavní zásada. Věřím, že když bude Filip do slečny hodně zamilovaný, budu ji mít ráda i já. Jinak si myslím, že s mladými lidmi vycházím moc dobře. Mezi mé dobré přátele patří hlavně lidé ve věku pětadvaceti třiceti let. S těmi si rozumím nejvíc.

3 nej Jitky Sedláčkové:

Nejlepší rada od maminky: „Nejde o radu, ale vysvětlila mi termín – láska bez nároků.“
Nejoblíbenější jídlo: „Kuřecí řízek.“
Nejkrásnější film: „Mise nebo Vrchní, prchni!

I mezi herečkami máte takhle dobrou, mladou kamarádku?
Mám. Hodně se kamarádím třeba s Klárou Issovou nebo jsem si kdysi padla do oka s Lindou Rybovou. Ale je fakt, že mám skvělou přítelkyni i v Kateřině Macháčkové, obě máme pocit, že musíme mít nějako společné kořeny, jak jsme si blízké. Jsme na sebe hodně napojené. Vím, že jí i Kláře můžu kdykoli zavolat, a ony mě nenechají ve štychu.

Ale říká se, že mezi herečkami se moc přátelství kvůli rivalitě nepěstuje.
Všechno je o lidech, já tohle nerozlišuji. Jsem člověk přátelský, nemám problém v komunikaci. Možná i proto mě teď Pánbůh zkouší. Řeším jistý problém s kolegou v divadle, který se rozrostl do obřích rozměrů, a asi skončí u soudu. Já bych si moc přála, abychom si řekli, že ten vlak ještě včas zastavíme, že se domluvíme. Rozhodně všem radím, aby raději nikdy nic neprodávali kamarádům. Já jsem poučená na zbytek života.

Pořádáte třeba babince, ráda si zadrbete?
Tak to ne.

Jitka Sedláčková v divadelním představení Tonka Šibenice
Jitka Sedláčková v divadelním představení Tonka Šibenice

Vraťme se ještě k vaší rodině. O mamince jste párkrát mluvila jako o mimořádné osobnosti, nedáte na ni dopustit, měly jste spolu prý fatální vztah.
Já měla velmi vzdělanou maminku, byla profesorkou českého jazyka a knihovnictví na Univerzitě Karlově, pracovala na Ministerstvu kultury. Byla rétoricky založená, měla dva doktoráty, hovořila sedmi jazyky. Obdivuji ji, že zvládla v padesátých letech vystudovat při zaměstnání, když její maminku zavřeli z politických důvodů a otec spáchal sebevraždu. Navíc vydělala na stavbu chaty, měla trabanta, družstevní byt. Je to pro mě neuvěřitelná ženská. Když zemřela, rok jsem koktala. Smrt ji zastihla v den jejich narozenin, stejně jako jejího bratra, mého strýce. Můj otčím skonal zase v předvečer svého data narození. Takže já se v rodině od té doby děsím jakékoli oslavy.

Zmínila jste otčíma, s otcem jste nevyrůstala?

Ne. S maminkou jsme žily samy a já si jednoho dne domů přivedla otčíma. Sama jsem si ho našla, líbil se mi, měl prima rodinu. Od první chvíle jsem ho milovala a maminka také. Byl to muzikant, ale měl jen jednu špatnou vlastnost, občas se rád napil. Není dne abych si na něj nevzpomněla. Hodně mi pomáhal třeba se synem, když mi matka zemřela. Byl to úžasný děda schopný udělat vnukovi pro radost oheň v obýváku na parketách, do palačinek klidně dával slanečky a rád rozpoutal dortovou válku.

Jitka Sedláčková
Jitka Sedláčková
Před měsícem jste oslavila padesátku. Jaké jsou výhody pokročilého věku?

Vůbec žádné. Možná snad jen že mi začíná být spousta věcí totálně fuk. Někdo mi odře auto, něco se mi doma rozbije a mně je to jedno. Přání už mám jen jediné, abychom byli se synem zdraví a on navíc ještě šťastný.

Depky“ z přibývajících let nemáte?
Věk vnímám jako dar a nikoli jako přítěž. Mám takovou teorii, že lidi jsou na světě jako se zájezdem, někdo přijel autobusem, někdo přiletěl, někdo má all inclusive, jiný se musí obejít bez stravy, někdo bydlí v hotelu a další ve stanu. Já svůj život vidím jako letecký zájezd. Ovšem nepřiletěla jsem byznys třídou, ale spíš ekonomickou. Se vší skromností bych to viděla tak, že to mám i se snídaní, ale doufám, že si nad můžu ještě něco připlatit.

Udržujete se nějak pravidelně v kondici? Makáte na sobě, kupujete si omlazující a zpevňujicí přípravky?
Ne. Věřím, že nejlepší je pobyt v přírodě, klid, dobré víno, dobrý pokec s kamarádkou, nějaká fajn práce a milá překvapení. Zrovna nedávno jsem si ale říkala, že bych se měla začít omezovat v jídle a pití, vína totiž piji docela dost.

Jídlo pro vás znamená hodně?
Já jsem vysloveně žrout. Podle horoskopu jsem ryba a tohle znamení inklinuje k obžerství a k drogám jako takovým. Takže začínám přemýšlet o tom, co jím.  Mně, stejně jako mamince, lítá váha plus minus 10 kilogramů. U nás se držely diety, nikdy nic nebylo v rovnováze. Já když si dám víno, tak vypiji hned tři litry, protože třeba první skleničky piji jen na žízeň, neumím jen tak ucucávat. Když jsou řízky, dám si jich hned pět, polárkový dort rovnou celý. Teď si myslím, že nazrává doba s tím něco udělat.

Práce jako herečka máte dost, nebo krize zasáhla i tenhle obor?
Právě zkouším v divadle Broadway komedii Ve dvou, kde mám takovou menší roli a právě producenti tohoto představení  mi přislíbili práci až do roku 2015, což mi dodalo vnitřní klid. Krev do žil mi vlilo i obnovené představení Tonka Šibenice, které hrajeme v divadle Kampa pod režijním vedením Jaroslava Duška. On je takovým mým osobním guru, je mi s ním hrozně dobře, hodně mě ovlivnil. A jsem ráda, že mě považuje za kamarádku. Díky téhle hře jsem omládla aspoň o dvacet let, jsou to pro mě Lurdy. Taky jsem ale už 22 sezon v divadle Na Palmovce, učím na herecké škole. Úplně jsem tomu propadla, i když jsem si myslela, že to nikdy dělat nebudu. Studentům říkám syrovou pravdu, nemažu jim med kolem úst. Jeden čas jsem ale třeba pracovala i v domově důchodců. Na herecké profesi nejsem tak závislá, nejsem samožer. Měla jsem kolem sebe vždycky kritiky, nikdy mi nikdo nepochleboval.

Jitka Sedláčková je pro každou legraci. S kolegyní Terezou Kostkovou si porovnávala dekolt.
Jitka Sedláčková je pro každou legraci. S kolegyní Terezou Kostkovou si porovnávala dekolt.

Obíháte třeba konkurzy na role, chodíte na večírky, aby vám někdo mohl nabídnout roli?
Nikdy jsem nebyla ve správnou dobu na správné místě. Nezúčastňují se žádných party, nikam nechodím. Nebaví mě to, raději jsem doma. Ani nedoufám, že se tak dá získat práce, já ji dostala vždy za nějakou roli, že mě někdo někde viděl. A tak nějak pořád čekám, že moje chvíle přijde. Ale rozhodně nečekám, že mi někdo hodí kost.

Svoje jméno jste spojila s nadací Dlouhá cesta, která pomáhá lidem, kteří přežili svoje děti, proč?
To vzniklo zase přes Jardu Duška. On mě vždycky seznámí s těmi nejlepšími lidmi, které můžu potkat. Rodiče, kteří ztratili svoje děti jsou pro mě vzorem. Všem, kteří občas žehrají na osud říkám, že by si právě s nimi měli jít popovídat. Ráda jsem proto nadaci nabídla spolupráci. V březnu jsem pro ně třeba odehrála představení Tonka Šibenice. Smrt jako taková mě vždycky zajímala, ale přiznávám, že se jí bojím.

A neuklidnilo vás, když jste si ženami, které jí stály tváří v tvář, promluvila?
Vím jen, že člověk musí být statečný a bojovat. Nikdo vám ale nepomůže. Snad jen zpočátku psychofarmaka. Kdo se ně cítí, měl by je pod lékařským dohledem užívat. Já třeba vypadám vyrovnaně, ale beru lék, který mi pomohá bojovat s přehnaným strachem a tísní. Když mi bylo kolem třiceti let, tak jsem si třeba v okamžicích, kdy měl syn třeba jen zvýšenou teplotu, myslela, že si zoufalstvím podřežu žíly. Teď na sobě pracuji a užívám i hormon štěstí – serotonin. I když musím říct, že nástup účinků mě vyplašil, protože jsem se cítila šťastná třeba jen proto, že jdu po silnici, nebo když mi jeden chlápek naboural auto, já ho ještě utěšovala, ať si z toho nic nedělá. Naštěstí se to pak srovnalo. Díky serotoninu jsem ale určitě přežila spoustu událostí snáz.

Jste výjimkou, málokdo se přizná k návštěvě psychologů nebo psychiatrů, i k tomu, že bere psychofarmaka…
Já prostě hledám všechny cesty, aby mi bylo líp. Ty klasické i alternativní. Vždycky si vyberu to, co mi nejlépe vyhovuje.

Autor: Kateřina Pokorná, Kbak
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile