S nemocí (rakovinou štítné žlázy – pozn. red.) jste se porvala parádně. Je to už pět let a jste v pořádku.
To je pravda. Akorát teď, právě po pěti letech, mě čeká speciální vyšetření. Budu muset kvůli tomu zůstat asi tři dny v nemocnici.
Bojíte se?
Nemám proč. Cítím se dobře, výsledky jiných vyšetření jsou v pořádku.
Jak se vůbec vaše nemoc tehdy projevila?
Měla jsem po nohou hodně drobných modřinek a strašně suché oči. Najednou jako by mi úplně zmizely slzy a vlhkost z očí. Prakticky ze dne na den. Při spaní se mi víčka úplně lepila k sobě, měla jsem je bolavá, oteklá a rudá jako krocan. Bylo to hrozné. Zvlášť, když jsme vysílali. Bála jsem se spát, abych pak neměla ještě větší problémy, protože s opuchlýma a zarudlýma očima je to před kamerou hrůza.
Bolavé oči jste zřejmě s nádorem na štítné žáze nespojovala.
To rozhodně ně. A nespojovali to ani doktoři. Běhala jsem od jednoho očaře ke druhému, vyzkoušela nejrůznější léčbu. Na oční jsem chodila i během pracovních zájezdů. Znala jsem v té době snad všechny oční lékaře v republice. Kapky, které normálně pomůžou udržet oko v pořádku hodiny, mi zabíraly nanejvýš na dvě minuty.
Jak dlouho to trvalo?
Rok. Na nic mi nepřišli, jeden doktor mě dokonce chtěl poslat na psychiatrii. Až po roce jsem se dostala k odborníkům, kteří mi vyšetřili štítnou žlázu. Dodnes si na to přesně pamatuji. Lékař mi říká: „No, něco tam vidím, nevím, asi do toho píchnu, podíváme se na to.“ A bylo jasno.
Zaskočilo vás to hodně?
Strašně moc. Ale popravdě, měla jsem už takové potíže, že jsem diagnózu vlastně uvítala. Byla jsem ráda, že doktoři konečně zjistili, co mi vlastně je. Svým způsobem to bylo pro mně vysvobození. Říkala jsem si: ať je to, co je to, hlavně, že se to bude nějak léčit. Nádor jsem měla bez metastáz, terapie na mě zabírala dobře, takže jsem se z nemoci nakonec dostala. Měla jsem zkrátka štěstí v neštěstí.
Pomáhalo vám jistě i vaše okolí...
Moji blízcí samozřejmě. Hlavně rodiče a syn. Jeho přístup byl pro mě jako životabudič. Nedělal z toho navenek žádnou tragédii, naopak všechno obracel v žert. Mezi cizími lidmi se ale našli takoví, kteří se projevili jako hyeny.
Jak to myslíte?
Dostávala jsem například moře nabídek od různých „zázračných léčitelů“ na lektvary a všelijaké preparáty, které mi prý zaručeně pomůžou. Chtěli za to desetitisíce, otravovali s tím i moji maminku. Snažili se sprostě parazitovat na mé nemoci. Takové lidi vůbec nechápu. Měla jsem z toho podobný pocit jako tehdy, když zemřel Miroslav Šimek a já dostávala „vzkazy“, že jsem místo něj měla umřít já. A že to tak chodívá, že zemře ten lepší a ten špatný a neschopný zůstane.
Jak se vůbec dostalo na veřejnost, že jste nemocná?
Já vlastně nevím. S lékaři jsme se domluvili, že rozhodně nechci, aby se to někdo dozvěděl. Předem mě ale upozorňovali, že nakonec se to stejně provalí. Že to tak u známých lidí bývá vždycky.
Víte, kdo to „práskl“?
To nikdy nezjistím a je mi to dnes už úplně jedno. Naštěstí se to novináři dozvěděli až ve chvíli, kdy už byla léčba za mnou. V době terapie jsem neměla dost sil vyhýbat se fotografům, čelit otázkám, spekulacím, útokům, a co já vím čemu ještě. Když na to ale vzpomínám, byla to drsná škola: zavolal mi tehdy kdosi z novin a řekl, že o mé nemoci už se ví. A mám prý dvě možnosti – buď se k tomu přiznám a budu to komentovat, anebo si to napíšou sami. Ta první verze se mi zdála přece jen přijatelnější.
Změnil se váš život po nemoci?
V zásadě ne. Stále pracuji a v podstatě jsem pracovala i jako nemocná. Maskéři sice měli dost práce, ale zvládlo se to. Chodím od té doby víc ven, do přírody, začala jsem si všímat všeho kolem sebe. Zvířat, zpívajících ptáků. Předtím jsem si nikdy nevšimla veverky, jak probíhá ze stromu na strom nebo datla ťukajícího do kůry... A už se nehroutím z maličkostí.
Chodíte do posilovny?
To ne. Zato pěstuji turistiku, nejméně třikrát týdně si dávám větší túru - nordic walking. Cvičím i doma. Zdravěji jím, vynechala jsem například uzeniny.
A co kosmetika a móda?
Kupuji klidně i věci ve výprodeji. Nerada utrácím závratné sumy za kostýmky, které mi pak visí zbůhdarma ve skříni. I na kosmetice jsem se naučila šetřit. Zjistila jsem totiž, že stejnou službu mi udělá krém za pár stovek jako „zázrak“ za několik tisíc.
V TV Barrandov máte vlastní pořad Politická střelnice. Vy se politické satiry prostě nevzdáte, viďte?
Nerada bych. Myslím si totiž, že česká politická scéna k satiře poskytuje nebetyčné možnosti. Stačí se dívat a poslouchat.
Máte mezi politiky nějakého oblíbence?
Takhle bych to asi neřekla. Spíš bych to formulovala tak, že někdo mi je o kousek sympatičtější než ti ostatní. Víte, u nás mi na politice vadí hlavně fakt, že si z ní její reprezentanti udělali výdělečný podnik. Že jde každému o to, aby si „utrhl“ co nejvíc. Politici snadno podléhají lobbingu, jsou mezi sebou vzájemně provázaní. Když by někdo i zkusil dělat to jinak, lépe, rychle by dostal od těch ostatních po čumáku a srovnal by se do latě.
Ve všech politických stranách je to asi stejné, ne?
Jistě! To platí pro všechny bez rozdílu. U nás politici berou svou práci jako možnost vysněných výdělků a šikovných kontaktů a příležitost stát se jakousi dočasnou celebritou. Daleko sympatičtější mi je praxe v zahraničí, kde politiku dělají lidé, kteří něčeho dosáhli ve svých oborech a profesích, mají vysoký společenský i morální kredit a většinou i konto v bance. Takoví pak nemají zapotřebí vyrýžovat v rámci „služby lidem“ co nejvíc peněz.
Půjdete vůbec k volbám?
Rozhodně! To si ujít nenechám.
Přidat názor
Buďte první, kdo vyjádří k tématu svůj názor.
Přidat komentář