Prý by nadváhu ani neřešila, kdyby ji na ni neupozornila média. Cítila se totiž skvěle. A je tomu tak i teď. Každým dnem totiž porodí druhého potomka.
Jste na začátku devátého měsíce a tentokrát na vás těhotenství není ani moc znát. Proč jste napoprvé tolik přibrala?
Při Áně to bylo proto, že jsem neměla žádný pohyb. Ani jsem si nepřipouštěla, že mi jde váha tak nahoru. Modeling jsem dělala asi do šestého měsíce. V sedmém mi pan primář řekl, že miminko chce ven, takže jsem si šla na měsíc lehnout do porodnice a tam jsem přibrala nejvíc. Jednak jsem ležela a nic nedělala, a pak jsem zajídala stres. Pořád jsem si říkala, že nesmím miminko nervovat a musím být v pohodě.
Takže jste váhu neřešila.
Když jsem tenkrát otěhotněla, vůbec jsem si nemyslela, že bych se někdy k modelingu ještě vrátila. Říkala jsem si, že nejsem žádná kariéristka a že klidně budu na mateřské s dětmi. Pak jsem sice pochopila, že vás to časem přejde, protože nakonec zjistíte, že se kolem vás už nikdo nebaví o ničem jiném než o plínách. V těhotenství jsem ale ještě věřila tomu, že klidně budu v domácnosti.
Proto jste hned po narození Aničky nezačala dramaticky hubnout tak jako jiné modelky?
Já jsem ty kila vůbec neviděla. Ještě osm měsíců po porodu jsem si libovala, jak je to úžasné. I manžel mi pořád opakoval, že se mu moc líbím. Až noviny mě upozornily na to, že mám problém. Psaly něco v tom smyslu: „Podívejte se, jak teď vypadá.“ Až díky tomu jsem se pozastavila nad tím, jestli je to opravdu tak strašné. A bylo. Proto jsem hned začala se sebou něco dělat.
Opravdu vám to předtím nevadilo?
Vážně jsem byla hrozně spokojená. I kamarádi mi říkali, že byli překvapení, jak jsem šťastná, i když jsem byla taková macatá. Prý mě obdivovali, když jsem si na sebe s klidem vzala elasťáky a obepnuté tričko. V životě by prý nehádali, že to takhle budu brát. Mně to bylo ale vážně šumák.
Nakonec se vám podařilo nádherně zhubnout.
Když bylo Aničce osm měsíců, objevila jsem cvičení Pilates. Od té doby se mu věnuji už skoro čtyři roky. Absolutně mě nadchlo a nakonec jsem sama začala předcvičovat ve třech městech. A ženský to zajímá. Vidí, jak jsem se vyformovala, tím pádem jsem pro ně dobrou reklamou. Baví mě, že jim můžu předávat zkušenosti.
Teď jste musela na čas se cvičením přestat. Bude se vám stýskat?
Odcházelo se mi těžko. I proto, že se mě všechny holky ptaly, kdy zase přijdu. Ale uvidíme. To se všechno odvíjí od miminka. Samozřejmě bych nikdy nedala přednost cvičení před rodinou.
Těší se Anička na sourozence?
Moc. Už by mě nejraději poslala do porodnice. A porod, ten máme taky zmáknutý. Anička ve čtyřech už ví, jak přicházejí miminka na svět. Babička jí zkusila říct, že se pro ně chodí do krámu, a ona pohoršeně odpověděla: „No babi! Miminko se přece normálně narodí.“
Jak jste jí to vysvětlili?
Ptala se, tak jsme jí řekli, že miminko roste v bříšku. A ona se ptala, kudy se rodí. Tak jsme jí to ukázali. A ještě jsme jí vysvětlili, že když to nejde tudy, tak se rozřízne bříško. Vzala to normálně, jen jí hrozně zajímalo, jestli to bolí. Při vysvětlování nám taky pomohl krteček. Existuje totiž jeden díl, kde krtek rodí zaječici. A je vidět úplně všechno. Takže jsem to nemusela nějak moc popisovat. Ona ví, odkud vítr vane. Akorát je horší, že to teď řeší ve školce.
Netajíte se tím, že máte šťastné manželství. Kde jste se s vaším mužem (hokejista Jan Klobouček – pozn. red.) vlastně seznámili?
Krátce po soutěži Miss jsem byla na Karlštejně na golfu. Spolu s dalšími vítězkami jsme propagovaly novou značku oblečení. A tenkrát mi jedna holka, která měla tuto značku na starost, řekla, že od ní jeden kamarád chtěl moje číslo. Odmítla jsem, protože nerozdávám svůj kontakt na potkání. Jenže pak jsme si daly pár skleniček vína a já jsem se odhodlala zavolat mu. On nejdřív vůbec nevěřil tomu, že jsem to já. Byl mi hrozně sympatický, měl mužnější hlas. Nakonec jsme si slíbili, že si zavoláme. A pak jsme čtrnáct dní neustále viseli na telefonu. Jen jsem pořád nevěděla, jak vypadá.
A to jste nebyla zvědavá?
Byla, jen jsem neměla vůbec čas. Po Miss jsme měly spoustu práce. Až po dvou týdnech jsme si dali první rande na náměstí Míru. Pamatuji si, jak jsem tam chodila a čekala, kdo se zvedne. A do toho mi volala sestřenice, která se mnou tenkrát bydlela. Ptala se: „Tak co?“ A já jsem říkala: „Nevím, který z nich to je!“ Můj manžel se mi pak přiznal, že když mě viděl, myslel si, že jsem jen další pipina s mobilem. Prý měl dokonce chuť odejít.
A jaký na vás udělal dojem on?
Byl vysoký, měl hezké oči. Hlavou mi proběhlo: „Jo, tak to je hezký chlap!“ I když jsem věděla, že je sympaťák, bála jsem se, že bude třeba malej a že tam nebude ta jiskra. Ale bylo to v pořádku. Tenkrát jsme šli do kina a na večeři. Pak jsme si dali vínko a já jsem mu v mžiku převyprávěla celý svůj životopis. Jsem taková otevřená… A pak jsme se dál scházeli, ale ne nijak intenzivně. Pamatuji si, že jsem se ho ptala, co dělá, a on říkal, že pro jednu stavební společnost.
Neřekl vám, že je hokejista. Testoval vás?
Trošku. A já se mu nedivím. Jsou totiž holky, které jdou vyloženě jen po hokejistech.
A jak jste ho nakonec odhalila?
Pak jsem už u něj přespávala v bytě ve Vršovicích. A můj brácha – zarytý sportovec – se mě ptal: „Jak se jmenuje ten tvůj nový objev?“ „Klobouček,“ odpověděla jsem. A on se na to, že to není moc obvyklé jméno a že zná jednoho, který hraje hokej. Divila jsem se tomu. Tvrdila jsem mu, že by mi to přece řekl. Když Honza přišel, zeptala jsem se ho, jestli náhodou nehraje hokej. A on odpověděl: „No, a proč?“.
Nebyla jste na něj naštvaná?
Ne. Spíš jsem se bála, že jako hokejista bude na ženský. Ale vzhledem k tomu, že mu bylo už osmadvacet, byl vybouřený. Zkrátka jsme se potkali, když jsme se měli potkat.
Co vám na vašem muži imponuje?
On byl od začátku úžasný v tom, že i když sám nemohl, tak mi nikdy nebránil v tom, jet třeba na dovolenou s kamarádkami nebo s Aničkou. I když asi trošku žárlí, není to nic přehnaného. Když chci, tak můžu jít, kam chci, a platí to i obráceně. To mě u něj hrozně bralo. Je to úžasný vztah, kdy se můžeme zabavit sami, ale zároveň jsme rádi spolu. Samozřejmě že jsem se trošku vzdala svého ve prospěch jeho, ale když potom chcete rodinu, tak to tak musí být. A já jsem vždycky byla pro rodinu.
Působíte trochu jako přírodní úkaz. Málokterá z modelek má takhle harmonický vztah.
Je to složité. Mám spoustu dobrých kamarádek, které najednou třeba ve dvaatřiceti zůstanou samy. A teď si hledejte chlapa. Většinou jsou ženatí. A třeba z mého úhlu pohledu, když už mám rodinu, tak si vůbec nedokážu představit, že by Honza odešel. Ale nám to snad nehrozí, v našem vztahu má pořád co gradovat.
Žárlíte na manžela?
Nikdy jsem nebyla žárlivá. Ale v šestinedělí s Áňou jsem to zažila. Byla jsem nejistá. Přece jen: manžel byl u porodu, viděl mě v určitých situacích… A tak jsem se bála, že přijde nějaká mladá holka a svede ho. Ženská si prostě udělá okamžitě v hlavě příběh, což chlap neumí. Jenže chlap vidí i spoustu jiných věcí – rodinu a štěstí. Nevěru bych ale asi přejít nedokázala. Hlavně si myslím, že když to přejdete, tak toho začne partner zneužívat. Žárlivé scény si ale vzájemně neděláme. Nevadí mi, když se Honza podívá na jinou. Ani já se neubráním pohledu na jiného chlapa. Myslím, že jsme spokojení. Život je úžasnej a já si nestěžuji. Zatím nám všechno hezky vychází.
Přidat názor
