Dokáže šířit optimismus, i když ji osud rozhodně nešetří…
Musela jste přestát několik nesmírně bolestných životních etap. Kde berete sílu, abyste překonala všechny nástrahy osudu?
Nástrahy a překážky mi nevadí, to je příroda. Jen podpásovky nezvládám. Na ty síla nezabírá. Ty musíte jen přežít a vydejchat.
Jak to bylo po smrti vašeho manžela Jaroslava? Zůstala jste tehdy bez práce a s dluhy na krku…
To byla ta první podpásovka. On byl bezesporu největší síla v naší rodině. On byl jistota. Nepamatuji si, že by byl někdy nemocný. Smrt si pro něj přišla naprosto nečekaně, uprostřed tenisového zápasu… Byli jsme vyděšení, pamatuji se, jak jsem pak každý večer chodila do jeho pracovny. To prostředí a jeho věci mě uklidňovaly. Potřebovala jsem odněkud nabrat sílu, abych mohla uklidnit děti. Po dlouhé době jsem začala znovu pracovat. Nakonec se podařilo postupně prodat starý dům, zaplatit všechny dluhy a pomalu dostavovat nový. Dodnes mívám pocit, že je Jaroslav nějakým způsobem pořád s námi.
Pak vám při autonehodě zemřel syn Vojta. Přemýšlela jste nad tím, proč zrovna vás život tolik zkouší? Dokázala jste se se ztrátou syna vyrovnat?
Osud zkouší každého jinak a jindy. Prověřuje charaktery, nakládá na nás, co vydržíme. Učí nás vyrovnávat se s tou náloží. Mě to zatím nenaučil. Se smrtí svého syna dodnes vyrovnaná nejsem. Předběhl mě, to nebylo fér…
Nepřepadaly vás někdy myšlenky na sebevraždu?
Ne, to ne, ale když mi přišli smrt syna oznámit, odmítala jsem tu informaci přijmout. Potřebovala jsem tam jet, vidět to místo. I děti chtěly se mnou. Až tam, někde ve Slovinsku, když jsme v trávě sbírali drobnosti z jeho auta, jsme konečně pochopili, že se to opravdu stalo. Nejvíc mi pomohly právě moje děti. Že byly se mnou, že jsme na tu tíhu byli spolu. Mně odešel syn, ale jim odešel bráška. Ten nejstarší, co vždycky všecko věděl.
Vojta vyrůstal spolu s vaším prvním mužem v emigraci. Cítila jste někdy výčitky, že jste s ním nemohla prožít celé jeho dětství?
Výčitek svědomí vůči Vojtovi se už nezbavím. I když on sám mi po svém dobrovolném návratu z emigrace nevyčetl vůbec nic. Jednou jsem to nevydržela a zeptala se ho na to sama. Odpověděl, že kdybych se nerozvedla, nikdy by nepoznal Jaroslava, a to by prý byla škoda.
Myslíte, že co se má v životě stát, to se stane? Nebo svůj život ovlivňujeme každý sám?
Pořád někoho a něco ovlivňujeme, a přitom se nezávisle na nás ve stejném čase děje spousta věcí, na něž vliv nemáme. Odlišit přesně, co se stalo naším vlivem či přičiněním, a co způsobila matka příroda, neumí nikdo. Sem tam se nějaký věštec či prognostik strefí. Ale důraz opravdu kladu na slova "sem tam".
Při rozhovoru se scénáristkou Lucií Konášovou, která napsala třetí řadu Nemocnice.
1/3
Dokážete po všech svých zkušenostech být optimistka?
Samozřejmě. K velkým očekáváním jsem sice skeptická, ale každý můj den doma i v práci je čím dál zajímavější. Lidi a jejich činy mě znovu a znovu příjemně překvapují.
Jste kvůli něčemu na sebe opravdu pyšná? A naopak: myslíte, že jste něco měla v životě udělat jinak?
Určitě jsem mohla činit jiná rozhodnutí, než jsem činila, ale to už bych pak nebyla já. Jestli jsem pyšná, to je asi silný výraz, spíš bych řekla, co mě hřeje nebo těší. Hřeje mě, že moje rodina přes veškeré ztráty drží pohromadě a těší mě, že mám dobrý tým ve své redakci. A největší úspěch? Tak to nevím, možná teprve přijde...
Jak vnímáte stárnutí? Vadí vám přibývající vrásky?
Než si ráno nasadím čočky, jsem i v zrcadle pořád docela mladá holka. Jen je tam ale šoupnu a zamrkám, už vidím, co vidět nechci. Zatím to řeším tak, že se přes den do zrcadla raději nekoukám.
Myslím, že každého upoutáte tím, že jste vždy dokonale upravená. Máte nějaký recept na krásu?
Děkuji za uznání, dělám co můžu, a když potřebuji trochu píchnout, svěřím se do péče odborníků.
A jak si udržujete štíhlou linii?
Cvičím pilates podle americké kazety, kterou natočila Laura Hudson. V zimě si vždycky na pár dní půjčím ty nejnovější lyže, díky čemuž pořád ještě docela slušně sjíždím zasněžené kopce. Snowboard zatím nezkouším... A v létě hraji golf. Jen tak pro radost, turnaje mě moc nebaví.
Potrpíte si na luxus? Na značkové oblečení a kosmetiku?
Vlastně ano. Mám oblíbenou značku Escada, jejíž kalhoty mi sedí perfektně, a tak je u jiné firmy raději nekupuji. Kosmetiku kombinuji různě. Nejraději mám ale značku Elizabeth Arden. A také mám slabost pro pěkné boty.
Tři NEJ Magdaleny Dietlové:
Výhled z hory Rosshütte.
Autor: OLYMPIAREGION SEEFELD/TirolWerbung, MILOŠ MATULA
Nejoblíbenější místo: "Momentálně rakouské Alpy." Nejlepší relax: "Golf s kámoškou." Nejzamilovanější knížka: "Sándor Márai: Svíce dohořívá." |
Přidat názor
Buďte první, kdo vyjádří k tématu svůj názor.
Přidat komentář