Jak vypadá vaše roční manželství s Ondřejem Neffem?
Naštěstí jsem ani na vteřinu nezalitovala, že jsme se vzali. Takže myslím, že je to dobré. Ondřej dokonce plánuje romantickou oslavu výročí svatby.
Nepůsobí jako romantický typ. Čím vás okouzlil?
On je takový doktor Jekyll a pan Hyde. Je sice génius, ale umí být nesmírně zábavný. Trochu mě vyděsilo, když jsem zjistila záběr jeho vědomostí, navíc fotí, maluje, píše romány, ale nakonec mě to osvobodilo. Nemám potřebu s ním soutěžit.
Jak jste si užívala svou třetí svatbu?
Není to jako ve dvaceti, kdy člověk řeší šaty, závoj, aby mu to slušelo a aby počet hostů stvrdil důležitost obřadu. Teď jsme si chtěli užít hezkou chvíli a mít na ni pěknou vzpomínku. Padl dokonce sci-fi návrh, že svatba bude na zelené louce ve stylu mimozemšťanů, budeme mít na sobě všichni zelené oblečení a tykadla. Nejvíc to podporovala moje dcera, ale nakonec jsme se vzali v romantickém altánku.
Na blogu vašeho muže se pak objevil lakonický titulek: „V pátek jsem se oženil.“ Ovlivňujete, co váš muž na internet napíše?
To se stalo jen jednou. Když jsme zapadli s autem do bahna. Zatímco Ondřej se rozhodl nastavit život i svůj zevnějšek, aby nás vytáhl holýma rukama, já jsem chtěla dojít do vesnice pro traktoristu. Když se záchranná akce hrotila, z mého holčičího auta i Ondřeje se stávala kupa bahna, řekla jsem mu: Já vím, jak to napíšeš do Hyeny, ale to nebude ten správný pohled!!! Slíbil mi, že mě nechá napsat moje stanovisko, což se pak za velkého pobavení našich známých i stalo.
Jak to dopadlo?
On to auto opravdu vytáhl holýma rukama. Ale už z něj nikdy nebude mé holčičí auto.
Vzpomenete si ještě, jak vás balil?
Není to muž, který musí zabodovat na prvním rande. Chvíli to trvalo, když jsem po schůzce odjedla na čtrnáct dní do Německa, psal mi vtipné smsky a já jsem do něj zamilovala přes ně. Jak vidíte, moderní techniku umí využívat i v soukromí ... a svou posedlostí je evidentně známý: Jednou jsem na chodníku potkala dva chlápky a jeden říká: To je ta herečka! A druhý: Já vím, toho Neffa. Toho, co vymyslel internet!
O čem si tak povídají herečka a spisovatel?
Často o práci, spojuje nás, že k ní oba potřebujeme dost fantazie. Když Ondřej píše román, mám každý večer na stole kupičku papírů. Umím díky zkušenosti z divadla vnímat dynamiku textu. Když ji ztrácí, píšu poznámku: Padá řetěz!
Vám v divadle „řetěz nepadá“?
Jsem na volné noze, takže sice hrozí, že budu bez práce a bez divadla, na druhou stranu to má výhodu, že děláte jenom věci, které vás oslovují. Moc se těším na příští sezónu, kdy budeme hrát s Honzou Zadražilem velmi syrovou hru o lidských vztazích Věrně nevěrní.
Byla nevěra příčinou vašich předchozích rozvodů?
Vždycky jsem měla atraktivní chlapy, kteří byli dobří ve svém oboru, takže se líbili i jiným ženám. A já se o některé věci nejsem ochotná dělit. Naštěstí s prvním mužem ortopedem, se kterým mám dceru, vycházíme dobře. Zásobuji ho pacienty ze svého okolí, je opravdu skvělý lékař, takže se mu, až to bude třeba, svěřím do rukou i já. Druhý mu je kameraman, tím, že nemáme děti se nemusíme vídat. Vztahy jsou konsolidované, ale láhev whisky spolu asi nevypijeme.
Brousí kolem Ondřeje mladé kočičky?
No jéje! Ale on má v těchto věcech jasno. A dělá si legraci, že má doma Othellu. Navíc nám na stěně visí několik mečů, takže asi nebude riskovat.
Hádáte se?
Oba máme rádi východní filozofii, která praví, že dohoda vyžaduje méně energie než konflikt. Naším rodinný evergreenem je věta: Hele neřvi, ale mě napadlo ...
Před třemi lety jste se přestěhovali na vesnici, stále nelitujete?
Naopak, už jsme normální burani. Měla jsem strach, že přes zimu tam nebude k vydržení, nakonec se ukázalo že pro vycházky do přírody neexistuje blbé počasí, ale jen blbé oblečení.
Jste patronkou Libereckého hospicu. Proč takový patronát?
Tyhle zřízení jsou pořád na okraji společnosti, přitom nikdo z nás neví, kdy se tam bude potřebovat uchýlit. Smrt jsme vyřadili. Viděla jste někdy mrtvého člověka?
Ne.
Dřív všechny generace žili pospolu, byli jsme na smrt zvyklí, umírání nebylo anonymní. Dnes si stavíme si před smrtí hradbu, která nás má zachránit, ale přitom nás oslabuje.
Vaši rodinu zasáhla smrt tragicky. (Irenu Neffovou, dceru Ondřeje Neffa, zavraždil její manžel. Jejich dceru Dominiku vychovává rodina. pozn. red.)
Ta událost zůstává pořád strašidelná. Pokud můžu říct, že jestli jsem vzala z toho, co se stalo cosi do dalšího života, pochopila jsem, že nemá smysl připravovat se na průšvihy a dělat si starosti, co se může stát. Život vás vždycky překvapí z jiné zálohy. Nejde se na to připravit.
Často vídáte malou Dominiku, dokážete si představit, že jí někdy budete muset říct, že její otec zabil její maminku?
Je jisté, že Dominika se to musí dozvědět od svých blízkých. Teď je nejdůležitější vytvářet harmonické prostředí, aby měla sílu a sebevědomí se s tím vyrovnat. Zatím je malá, jsou to pro ni prázdná slova. Když se to řekne hodně brutálně, aplikujeme takové očkování. Je zajímavé, ž zatím nepátrá po tom, proč ostatní děti mají maminku a tatínka a ona má Thao, Dádu a nás.
Vzpomínáte na Irenu?
Tuhle jsem byla s Dominikou na písku, malovali jsme si domeček, a plánovala, kde je obývák, najednou mi došlo, jak roste, jak je šikovná, jaké dělá pokroky a mě napadalo, že tu Irena není. Jsou to okamžiky, kdy si říkám, jakým právem tu není?
Věříte na osud?
Ne. Ale věřím, když je člověk pozitivně naladěn, je ochoten dívat se na život z té lepší stránky, je automaticky to ta podaná ruka, nabídnutý pohled pro druhého, a to se vám vrací. Jedno staré české přísloví praví: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a tak je to přesně.
Přidat názor
