Chodili jsme spolu čtyři roky a pak jsme se vzali. Dalších šest let manželství. Děti jsme zatím neměli a vše sklouzávalo k příšernému stereotypu. Oba jsme se cítili jako ve vězení, navzájem si lezli na nervy. Po další nesmyslné hádce jsem se dohodli, že si od sebe dáme na chvilku pokoj.
Manžel se odstěhoval k mladšímu bratrovi a já měla celý byt jen pro sebe. To bylo v létě. V práci mi ale začal být sympatický můj nový kolega. Stále jsem se zdráhala si s ním něco začít, přece jen jsem byla vdaná. Pak jsem však na ulici viděla manžela v objetí s nějakou dámou a uvědomila si, že on na náš snubní prsten také nebere ohledy.
Konec léta, podzim i zimu až do února jsem strávila v náručí svého kolegy. Ani nevím, jestli jsem byla spokojená. Nikdy to nebylo stejné. Žádný stereotyp. Pořád se dělo něco nového, ale přesto... Manžel měl také přítelkyni. Občas jsme si zavolali, to bylo vše. Pomalu jsem začala přemýšlet o rozvodu a on asi taky, na druhou stranu mi chyběl.
Pak přišel svátek sv. Valentýna. Přítel mě pozval do jedné malé vinárničky. Bylo tam příjemně a hrála pomalá hudba. K protějšímu stolu si chvilku po nás přisedl nějaký pár. Když jsem zaostřila, zjistila jsem, že je to manžel s přítelkyní. Bodlo mě u srdce. Kývli jsme na sebe na pozdrav, a to bylo vše.
Celý večer mi připadalo, že mě se na mě dívá. I já jsem ho po očku sledovala. Z nějakého důvodu mi přítomnost jeho přítelkyně vadila. Než jsme odcházeli, potřebovala jsem si odskočit. Když jsem se vracela, na chodbě na mě čekal můj manžel. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a pak jsme se objali, jako bychom se rok neviděli. Podívali jsme se na sebe. "Strašně jsi mi chyběla," řekl mi. "I ty mně," odpověděla jsem mu.
Už druhý den večer se manžel vrátil zpátky do našeho bytu. "Usmiřování" bylo nádherné. Měsíc poté jsem otěhotněla a teď se radujeme z naší malé dcerky.
Čtenářka Katka
Přidat názor
