Jsem macecha, musím milovat partnerovy děti?

9. listopadu 2014 | 06:00

Když se v pohádkách objeví postava macechy, můžete vzít jed na to, že to nebude žádná sympaťačka. Ostatně stačí si vzpomenout na Popelku nebo Dvanáct měsíčků. Bývá to osoba nepřející až zlá, která se nezdráhá partnerovo dítě vyhnat z domu nebo mu alespoň dát nějaký nesplnitelný úkol. Jenže fakticky vzato, macechou je každá z nás, jejíž partner má děti z předchozího vztahu. Jaké jsme a jak to zvládáme? Protože pohádka nepohádka, vztah k nevlastním dětem může být náročný i v dnešní realitě. Alespoň takové jsou naše zkušenosti. 

 

Když slyším nějakou ženu vyprávět, jak si mužovy potomky z prvního manželství oblíbila a má je jako vlastní, dívám se na ni s nedůvěrou i lehkou závistí. Já k nevlastním dětem vztah stále hledám už několik let a rozhodně nemohu mluvit o tom, že bych k nim cítila lásku. Popravdě řečeno, mnohdy to bylo spíše naopak. 

Milovat je nedokážu, vždyť jsou to konkurenční mláďata

Když jsem se seznámila se svým partnerem, s nímž dnes mám už dvě malé děti, neměla jsem s potomky z předešlých vztahů zkušenost a sršela optimismem.

Měl tehdy už dvě děti, navíc každé s jinou ženou. Dokud ještě nebyli naši synové na světě, jeho kluci mi nevadili. Po porodu se se mnou staly divy.

Jen co se narodil první syn, začaly mi děti bývalých partnerek překážet. O mnoho silněji jsem najednou vnímala rysy, které podědily po svých matkách. Vzhledové i povahové.

Nemohla jsem vystát jinou výchovu, vadilo mi, jak jsou rozmazlené, štvalo mě, když na ně můj partner koukal s obdivem. Zkrátka se ve mně probudila přirozenost: v přírodě musí jít konkurenční mláďata také z kola ven! Stejně jsem to cítila i já, i když bych to nikdy nepřiznala. Společné víkendy s cizími dětmi jsem vždy nějak přetrpěla, ale netěšila se na ně. Pokaždé se mi ulevilo, když se za nimi zavřely dveře a byli jsme zase sami.

Neporovnávej naše děti s těmi, které máš s někým jiným! 

Co mi bylo absolutně proti srsti?  Když se partner začal rozplývat při pohledu na našeho čerstvě narozeného syna nad tím, jaký byl jeho prvorozený syn coby miminko roztomilý, geniální a tak dále.

Jakou já k tomu klukovi cítila zášť, i když za to vlastně vůbec nemohl! A naprosto jsem nesnášela, když mě partner nutil, abych pro jeho starší děti něco upekla nebo po nich uklízela. Sžírala jsem se pocitem, že společní malí synové jsou neustále v jejich stínu.

Kvůli dětem jsme se dokonce začali hádat, další bitky se odehrávaly v mojí hlavě – když velké děti sebraly mým malým synům hračky, alespoň v představách ode mě dostaly pár facek. Ještě horší to bylo, když jeden z nich začal chodit s neustálými stížnostmi, vypadalo to, jako by byl navedený od své matky, zatímco druhý manželův potomek si mě ve všem nárokoval, jako bych snad byla jeho matka a patřila jen jemu. 

Když máte také děti, je to snazší

Ptala jsem se také na zkušenosti dalších žen – mezi kamarádkami a kolegyněmi mám hned několik, které zažívají něco podobného. Ale zřejmě to vždycky nemusí být takové drama. Podle všeho však hodně závisí na tom, s čím kdo do vztahu přichází. 

"Já měla dvě děti, manžel také dvě, takže situace byla vyrovnaná, on sám navíc přišel s tím, že pokud budou děti u nás, budeme měřit všem stejně," vylíčila svou zkušenost kolegyně, jejíž manžel má děti dokonce ve střídavé péči.

Ještě lepší to podle ní začalo být, když se jim narodil společný potomek. Pozor, lepší tu neznamená snadné – i tahle macecha dodnes skřípe zuby, kdykoli dojde například na to, co se kterému dítěti má zaplatit. 

Navíc i dobře našlápnutá situace se může zvrtnout, jak ví třeba další známá. "Starala jsem se o manželova syna od jeho deseti let. Když mu bylo patnáct, přestal se mnou v podstatě komunikovat a začal se ke mně chovat jako ke služce, což manžel nijak neřešil, takže to hodně negativně poznamenalo i náš vztah," říká s trochou smutku, když popisuje jejich nynější vztahovou krizi. 

Nevyčítejte si, že je nemáte tolik ráda, ale buďte trpělivá

U nás doma se naštěstí situace docela uklidnila. Smířila jsem se s ní a možná mám ty partnerovy kluky i docela ráda. Ale napodruhé bych do podobného soužití nejspíš nešla. A dále si myslím, že není možné partnerovy děti milovat.

Zůstávají zrcadlem minulosti, v níž byl váš muž šťastný s jinou ženou, navíc ona jejich prostřednictvím do vašeho vztahu neustále zasahuje. Přitom se paradoxně může stát, že si vás tyhle děti oblíbí, zatímco vy je zrovna dvakrát ne. Zkuste i k nim být hodná, trpělivá, naslouchat jim a zajišťovat v rámci možností jejich potřeby, pak si nic nemusíte vyčítat. Protože je fér říci, že jste věděla, že je váš partner má, a přesto jste do vztahu s nimi šla. 

Autor: Alena Dušková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile