Dítě jako rukojmí: Dceru bezdůvodně unesla sociálka

20. října 2011 | 06:00

Nedávno médii otřásl příběh desetiletého Alana, který strávil půl roku na psychiatrii, protože po rozvodu rodičů nechtěl ke svému otci. Jeho anglická matka jej proto několikrát unesla. Takových příběhu se však u nás odehrává víc. Jedenáctiletou Kristinu naopak unesla matce sociálka.

Je to jako příběh z hororového filmu. Jedno docela obyčejné ráno odchází jedenáctiletá holčička docela v klidu do školy. Během dne její matce zazvoní telefon. Hlas sociální pracovnice jí suše oznámí, že má odhlásit dceru z kroužků, protože ji úřady umístily do dětského diagnostického ústavu. Zdá se vám to neuvěřitelné a myslíte, že se to u nás snad nemůže stát?

Přesně takovou děsivou zkušenost má za sebou Kateřina a její dcera Kristina. Tu pracovníci sociálního odboru naložili do auta přímo před školou a matce „jen“ oznámili, že ji odvážejí. „Byl to šok. Vůbec jsem nechápala, co se děje,“ vzpomíná na zážitek žena, která se živí jako obchodní manažerka.

Zařídil to bývalý manžel

Věděla sice, že je s bývalým manželem na kordy (dcera totiž neměla chuť se s ním moc stýkat a on si na to stěžoval na úřadech), ale ani ve snu by ji nenapadlo, že jí dceru prostě někdo může jen tak vzít. Jak je vidět, může! Když se Kateřina trochu uklidnila, přemýšlela, co asi vedlo soud k tomu, že Kristinu poslal do ústavu.

„Manžel si stěžoval, že ho před dcerou pomlouvám, když nechce, tak ji nepošlu do školy, a hlavně, že jsem sektářka, protože se potkávám s lidmi z různých náboženských skupin,“ vypočítává důvody, které jí i dceři udělaly ze života peklo. Co na tom, že nic z toho nebyla pravda...

Pět měsíců pekla

Kristina prožila mimo domov téměř půl roku. Z diagnostického ústavu putovala do zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek. Matka čekala, že v Klokánku budou mít pro ni a dceru větší pochopení, a doufala, že ji bude moct konečně navštěvovat každý den.

Ale nemohla. A důvod? „Kristinka mi volala v půl páté ráno. Říkala: ,Mami, mně je špatně, upadla jsem, nevím, co mám dělat. Mám strach,‘“ vzpomíná Kateřina. „Nabádala jsem ji: ,Vzbuď tetu, je tam od toho, aby se o tebe postarala.‘“

Když to Kristinka udělala, místní pracovnice rozčílilo, že matka telefonuje s dcerou v noci, a navrhly soudu zúžení jejich styku. Soudkyně rozhodla, že matka může dceru navštěvovat maximálně hodinu týdně a telefonovat půl hodiny denně.

Zbytečné utrpení

Po pěti měsících soudní znalec řekl, že není důvod, aby Kristina zůstávala v ústavu, navrhl dlouhodobou propustku a nakonec soudkyně ústavní výchovu zrušila. Jak hluboké šrámy na holčičí duši i v srdci matky vznikly, si nedovedeme představit. Žádné omluvy se nikdo nedočkal.

A co k tomu říká Kateřina? „Na bývalého manžela se nezlobím, prostě náš rozchod neunesl, ale odborníky si přece platím z daní mimo jiné proto, aby dokázali poznat, kdy mají zasáhnout, a kdy naopak jde jen o snůšku nesmyslů,“ kroutí hlavou žena.

Proto se také spojila s dalšími rodiči, jejichž děti byly nedobrovolně zavřené v léčebnách, a společně připravují žalobu proti České republice. Chtějí získat odškodné za zbytečné utrpění, které jejich děti musely zažít, a zabránit úřadům rozhodovat bezhlavě a bez důkazů.

 

Odtržení dítěte od domova zažívají každý rok stovky matek a otců. Soudy totiž nařizují ústavní péči zhruba u 1600 dětí ročně. Jen část z nich je ohrožena na zdraví, nebo dokonce na životě. V ostatních případech jde často sociální důvody nebo o důsledek tahanic mezi rozvedenými rodiči.

To nikde jinde v Evropě není možné a také nás za to OSN i Evropská unie kritizují. Přesto je počet dětí umístěných v ústavech každý rok o něco vyšší.


Další příběh:
"Manžel vyhrožoval, že dceru už nikdy neuvidím" + rady Zuzany Baudyšové z nadace Naše dítě, jak v podobné situaci postupovat, se dočtete: ZDE>>

Mgr. Michaela Šedivá, psycholožka:

Když dojde k nucenému odloučení potomka od rodiny, tenhle krok nejspíš napáchá hluboké škody v dětské psychice, často možná i škody nevratné.

Dítě ztrácí pocit jistoty, bezpečí, kontakt s milovanými členy rodiny. Je těžce traumatizované. Je možné, že ho negativní zážitky budou ovlivňovat v celém jeho budoucím životě, při navazování a udržování vztahů, ve všemožných sociálních kontaktech.

Ovlivněno nejspíš bude jeho sebevědomí, celkové prožívání. I když to časem nemusí být zjevné, ve stresových situacích se projeví např. zkratkovitým jednáním, sebevražednými tendencemi apod.

Potomek většinou vůbec nechápe, proč bylo zvoleno takové řešení. Může dávat vinu sobě, ale i milovanému rodiči: Jak to, žes to mohl dopustit? Tím se může velmi narušit i doposud fungující vztah s „hodným“ rodičem. Myslím, že v určitém věku by si dítě mělo říct, s kým chce žít a proč nechce druhého rodiče vídat.

Je ale třeba zajistit, aby jeho vyjádření nebylo ovlivňováno, aby nevypovídalo pod tíhou strachu. Ale to jde jen velmi těžko. Rodiče si bohužel neuvědomují, že je třeba se vzájemně dohodnout, a to ve prospěch dítěte, protože to jejich naschvály trpí nejvíce.

Autor: Kateřina Pokorná, Majka Vinická, Kbak
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile