Byla jedinou Židovkou z Dolních Kounic, která přežila holocaust. Po návratu ji nikdo nepřivítal

14. června 2018 | 06:00

Domů se vrátila vyhublá, s nášivkou Bergen-Belsen na rameni, na nohou dřeváky. U dveří jejich domu stály její boty a v oknech visely matčiny závěsy. Otevřít jí však přišla cizí žena oblečená do její halenky. Návrat židovské dívky ji zjevně nepříjemně překvapil. Nic jí nevrátila. Ruth Kopečková tak pochopila, že během válečných let přišla o všechno.

Paní Ruth se narodila v Dolních Kounicích v srpnu roku 1923 do židovské rodiny. Její rodiče vlastnili a provozovali místní kamenolom. Nejkrásnější vzpomínky má na období před válkou, kdy cítila ochranu milující rodiny.

Těžší časy nastaly, když bylo paní Ruth deset let. Její tatínek zemřel na zápal plic a maminka zůstala na kamenolom sama. „Byla to ovšem velmi schopná žena, vystudovala obchodní školu, uměla jednat s lidmi a ti ji respektovali. Na kole jezdila do kamenolomu dohlížet na zaměstnance a strýc jí pomáhal s účetnictvím,“ vzpomíná na svou matku.

Chystala se do Palestiny

Od roku 1933 se nad Židy začala stahovat mračna. Rodina měla příbuzné v Rakousku a Německu a ti je informovali o Hitlerově vzrůstajícím vlivu i o jeho názorech. Paní Ruth s rodinou proto začala uvažovat o odchodu do Palestiny. Se svou kamarádkou Trude Friedlovou se na něj reálně připravovala, měla v Palestině podanou přihlášku na zemědělskou školu a měla už i nachystané věci... 

Než však stačila odjet, spadla klec. V roce 1939 se paní Ruth s kamarádkou rozloučila a těšila se, že se s ní brzy setká ve vysněné zemi. „Já jsem neodjela s ní, protože ona byla o rok starší než já, já jsem musela ještě počkat. Jenomže pak bylo pozdě,“ vypráví. Vznik protektorátu Čechy a Morava v březnu téhož roku paní Ruth znemožnil vycestovat za hranice. 

V té době jí bylo patnáct let a studovala čtvrtým rokem Židovské spolkové reálné gymnázium v Brně. Po německé okupaci širší rodinná rada rozhodla, že už nemá smysl v gymnáziu pokračovat, a tak přestoupila na anglický institut. Tam za rok složila univerzitní zkoušku z anglického jazyka. 

Kamenolom museli prodat za směšnou částku

Její maminka musela brzy kamenolom pustit. „Byli jsme donuceni prodat ho za směšnou cenu a maminka nemohla protestovat. Šílela jsem hrůzou, když kvůli tomu odjela k notáři. Tehdy už totiž Židé nesměli bez svolení nikam cestovat,“ vzpomíná. 

Situace pro Židy byla opravdu tragická. Nesměli se navštěvovat, museli odevzdat veškerý majetek a nakonec nemohli ani bydlet ve svém bytě. Různí přátelé, příbuzní a známí mizeli a ti, kteří zůstali, každého oplakávali. „Věděli jsme, že je zle, a přemýšleli jsme, jak a kam utéct, ale opravdu nebyly žádné možnosti,“ říká paní Ruth.

Maminku jsem marně utěšovala...

Před transportem do Terezína si maminka schovala u známých pár drobností a sama paní Ruth si u nich ukryla patery šaty, které měla přichystané na cestu do Palestiny. Každá si pak sbalila povolených pětadvacet kilogramů a v březnu roku 1942 se dostavily na shromaždiště v Brně.

„Bylo to hrozné. My mladí jsme to brali jinak než ti staří. Tehdy byl člověk starý kolem osmačtyřiceti let už člověk vysokého věku. Ženy byly takové panímámy. Najednou měly spát poprvé na zemi, s kufrem pod hlavou, bezmocné. Maminku jsem utěšovala, že to není tak strašné, ale pro ni to strašné bylo. A byl to teprve začátek,“ vypráví paní Ruth. Následující den, ještě za tmy, nastoupily do hlídaného vlaku a vyrazily směr Terezín. 

Pracovní lágr na Křivoklátsku

Vlak je ale nakonec odvezl na Křivoklátsko do Karlovy Vsi, kde byl pracovní tábor. Bylo tam tisíc žen, hlídali je čeští četníci, ony sázely stromky. „Dobří lidé nám tam nechávali jídlo, pro které jsme si chodily na určené místo. A přijela za námi i návštěva, když se četníci nedívali. Příbuzná mi tam přivezla lyžařské boty. Byly pevné a něco vydržely. To jsem ještě netušila, že v nich strávím celé tři roky,“ vzpomíná. Z Karlovy Vsi se ženy v době heydrichiády vracely zpátky do Terezína.

Maminka paní Ruth v Terezíně onemocněla růží, infekčním kožním onemocněním. Pamětnice ji chodívala ráno umýt a vydezinfikovat a následně odcházela do práce, kde plátkovala slídu pro letecký průmysl. Později pracovala také na zahradě, odkud mamince nosívala kradenou zeleninu. Tato „idylka“ ale neměla dlouhého trvání. Čekal je totiž další transport.

Byli jsme rádi, že se rodiče svezou autobusem...

Dne 1. září roku 1943 nastoupily opět do vlaku. Dozvěděly se, že mělo jít o elitní transport. To znamenalo, že v něm měli být dělníci na práci. Vlak pokračoval až do Estonska. Když vězni vystoupili z vagonů, na některé z nich čekaly autobusy.

„Ptali se mě, jestli bych dokázala běžet, a tak jsem řekla, že ano. Proto jsem s ostatními mladými, kteří na tom byli podobně, měla jít pěšky. Pro ty starší byl připravený autobus. Byli jsme rádi, že se rodiče svezou a budou to mít pohodlnější. Ještě než odjeli, rychle jsem vyběhla za maminkou k autobusu a dala jsem jí šitíčko, aby si ho vzala,“ vypráví. Tehdy viděla Ruth svou maminku naposledy. 

V Bergen-Belsenu jsme měli asi vyhladovět...

Paní Ruth prošla několika pracovními a koncentračními lágry. Do Bergen-Belsenu dorazila v dubnu 1944, prodělala tam tyfus. „Tam už jsme měli asi vyhladovět. Nebylo tam nic. Jen tisíc mrtvol na hromadě. Byli jsme deset dní bez jídla a bez pití. Bez jídla to přežít jde, ale bez vody to bylo nepopsatelné utrpení,“ vypráví Ruth. Tehdy už nedoufala, že přežije.

V dubnu 1945 byl tábor osvobozen. Britská armáda v něm našla na třináct tisíc nepohřbených těl a šedesát tisíc většinou těžce nemocných zajatců, z nichž téměř čtrnáct tisíc navzdory poskytnuté péči zemřelo. 

Doma v Kounicích vítána nebyla

Ruth Kopečková se v květnu 1945 vrátila do rodných Dolních Kounic, tam ji však čekalo velké rozčarování. „Byla jsem jediná. Z našeho transportu nepřežil jediný muž a vrátilo se nás jen asi šestačtyřicet žen. Nikdo z místních se mě po mém návratu ani nezeptal, jestli nemám hlad a zda mám kde spát. Z uschovaných věcí mi nikdo nic nevrátil. Nebyla jsem vítaná," vzpomíná.

Až po osvobození se dozvěděla, že její maminku spolu s ostatními zastřelili nedlouho poté, co nastoupila do autobusu, ten totiž odjel na improvizované popraviště. 

Pamětní deska 

Před několika lety nechala Ruth Kopečková v Dolních Kounicích na vlastní náklady vyrobit a instalovat bronzovou pamětní desku kounickým obětem holocaustu.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
 • VIDEO: 


Autor: Aneta Valešová
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile