7°C
Paní Dagmar Lieblová pocházela z Kutné Hory, kam se její otec Julius Fantl, židovský lékař, přestěhoval po první světové válce. Byl upřímným českým vlastencem a tímto směrem vychovával také dcery. S příchodem prvních protižidovských opatření mu sebrali lékařskou licenci. Svého povolání se ale nechtěl vzdát a nakonec dosáhl toho, že směl vykonávat praxi jako lékař alespoň pro Židy.
V Kutné Hoře se rodina až na několik tiskovin nebo provokací nijak výrazně s vyhraněným antisemitismem nesetkala.
Koncentrační tábor Terezín
V červnu roku 1942 se však celá rodina musela s Kutnou Horou rozloučit, museli do Terezína. Z kutnohorských Židů, kterým nebyla zastávka v tomto ghettu dopřána, se domů nevrátil vůbec nikdo. "Pro mě osobně to bylo velmi smutné, protože těmihle transporty odešli všichni přátelé a kamarádi," vzpomínala na těžké časy paní Dagmar.
Terezínské ghetto bylo pro mnoho Židů pouze přestupní stanicí do likvidačních táborů dále na východě. "Já myslím, že představy byly mlhavé. Každý věděl, nebo si myslel, že to bude jistě horší než v Terezíně. To si nikdo nedělal žádné iluze. Ale co tam bude, to nevěděl nikdo. V Terezíně se o plynu nevědělo. V létě 1943 tam přišel transport dětí z Polska. A ty se nechtěly sprchovat. Říkaly: Gas! A nikdo nevěděl, co tím myslí. To byly děti z Bialystoku, které už věděly, že existují tahle zařízení," vzpomíná.
Vyhlazovací tábor Osvětim
Transportem pak byla celá rodina převezena do koncentračního tábora Osvětim, kde žili ve stísněných a hladových podmínkách až do prosince roku 1943. Mezi členy transportu se začaly šířit zvěsti, že i oni půjdou za půl roku do plynu. V Osvětimi se tak potvrdily nejen představy o tom, že "východ" je horší než Terezín, ale i se ukázalo, že přežije jen ten, kdo má výjimečné štěstí.
Zkušenost s tím, jak dokáže na lidskou duši zapůsobit hlad a strach ze smrti, zažila v Osvětimi paní Dagmar na vlastní kůži. "Naše bloková byla o něco starší než já. Já jsem ji odněkud znala, asi ze zahrady, už si nevzpomínám. Já jsem ji znala jako normální ženskou. A tam najednou, když měla tuhle funkci, tak byla surová a zlá. Běhala tam a hnala lidi na apel. Já jsem to nemohla pochopit, jak se někdo může za tři měsíce změnit," vypráví.
V létě 1944 se prosincový tábor dočkal svého konce. Nacisté vybrali práceschopné muže a ženy. Tehdy paní Dagmar zachránil život osudový omyl. "Když přišla bloková, to už byla jiná, protože ta zlá skončila v plynové komoře, četla moje číslo. Já jsem za ní šla a říkala jsem, že to není možné, protože mně ještě nebylo šestnáct. Ona koukala na papír a říkala: Tady je, že jsi ročník dvacet pět, takže je ti devatenáct. Musíš jít. Takže se někdo spletl, někdo to přepsal. Musela jsem k té selekci a samozřejmě, že rodiče byli nešťastní, protože se vlastně nevědělo, jestli je to dobře. Selekcí jsem prošla a dostala jsem se odtamtud pryč," vzpomíná na své velké štěstí paní Dagmar.
V červenci téhož roku došlo k likvidaci tábora. V táboře zůstali otec, matka i sestra paní Dagmar. Nemohli kvůli věku projít selekcí a všichni tři zahynuli v plynové komoře.
Hamburk - práce s krumpáčem
Paní Dagmar přidělili do Hamburku. "Byla to dost těžká práce, já jsem předtím nikdy nedržela krumpáč v ruce. Přijeli jsme v sobotu a já jsem si říkala, jak já to vydržím, když to takhle půjde celý týden. No ale vydrželi jsme to," vzpomíná. Osvobození se tábor dočkal od britských vojsk 15. dubna 1945.
Dagmar Lieblová se do Československa dostala až v červenci. V Kutné Hoře se jí ujal starý rodinný známý. Z koncentráku se vrátila s tuberkulózou a mizivou nadějí na uzdravení. Po dvou a půl letech léčení se mohla vrátit domů. Díky pomoci svého poručníka si ve svých dvaceti letech mohla dodělat maturitu a přihlásit se na vysokou školu. Vystudovala němčinu a češtinu na Filosofické fakultě UK v Praze. Vdala se roku 1955 a porodila tři děti.
Dlouholetá předsedkyně Terezínské iniciativy a držitelka Řádu Tomáše Garrigua Masaryka Dagmar Lieblová zemřela ve věku osmaosmdesáti let 8. března 2018.
