Květoslava Princová: Komunisté jim vyhodili do povětří dům, kam chodil na večírky i Václav Havel

11. ledna 2018 | 06:00

Z prostředí normalizace nebylo úniku. Ti, kteří se nechtěli vzdát svobody, se pomyslně neustále rozhodovali mezi Vídní a Bory. Někteří lidé tehdy kupovali polorozpadlé statky, opuštěné fary a pořádali tam koncerty, divadlo, duchovní cvičení a vzájemně si pomáhali proti policejní šikaně. Patřila mezi ně i Květa Princová s manželem.

Říkalo se jim undergroundové baráky. Největší rozmach zažily v druhé polovině 70. let, v době kolem Charty 77. Většina z nich stála v zapadlých vesnicích, často to byly domy na spadnutí. Komunistickému režimu hodně vadily, a tak se snažil jejich obyvatelům znemožnit pořádání různých akcí či je z domů přímo vypudit. Neváhali jim je prostě sebrat. Jako třeba Princovým. Bránili se deset let, ale přesto je komunisté postupně vyhnali ze tří domů.

Květoslava a Jan Princovi provozovali jeden z nejznámějších domů vůbec. Fungoval jako útočiště pro spoustu lidí. Ostrůvek svobody v severočeském Rychnově zahrnoval faru, hospodářství a obytný dům, kam se sjížděli mladí lidé zejména z Ústí nad Labem, České Lípy a Děčína.

Cesta do undergroundu

"Když potkáš komunisty, dej si ruce do kapes, aby ti něco neukradli," říkával dědeček Květy Princové, a tak nejen proto o komunistech neměla žádné iluze. Absolventka Vysoké školy chemicko-technologické chodila už během studií v 60. letech na stávky a zapojovala se do protestních akcí, stejně jako její budoucí manžel. Díky spolužačce poznala lidi, jako byli Jiří Němec, Kamil Kalina a Zdeněk Kratochvíl, nasávala atmosféru undergroundu a společnosti filozofů, výtvarníků a muzikantů.

V roce 1974 se manželům narodil syn Dalibor, s ním začali bydlet na pražské Balabence. Tam poprvé Květu napadlo odejít na venkov, mimo dosah StB a Veřejné bezpečnosti. Po dlouhém hledání se rodina přestěhovala právě do Rychnova u Verneřic, kde koupili rodinný domek. Vedle přátel ze severních Čech za nimi jezdili i ti pražští. 

Ze začátku se jim v Rychnově vedlo velmi dobře. V hledáčku StB začali být v roce 1976, kdy oba podepsali Chartu 77. Pod drobnohledem byli i kvůli silvestrovskému večírku, kterého se účastnila spousta lidí z undergroundu, a to včetně Václava Havla, Jiřího Němce a Pavla Landovského. Následoval vyhazov obou manželů z práce a  neustálý dohled nad celým domem.

V létě 1977 pořádali rozlučku pro Kanaďana Paula Wilsona, kterého komunisté vyhostili ze země. Přestože se snažili neprovokovat, akce skončila policejním zásahem a obviněním Jana Prince z výtržnictví.  

Barák jim vyhodili do povětří

A nejen to. Po koncertu našli manželé ve schránce vyvlastňující dekret, ve kterém stálo, že jejich dům musí být zbořen. "Říkala jsem si, že nám ho přece nevyhodí nad hlavou do luftu," vzpomíná Květa Princová. Rodina zkoušela ještě nějaký čas v domě žít, ale režim byl nakonec silnější.

Jednoho dne před dům nastoupily Veřejná bezpečnost a Lidové milice s tím, že jdou dům zbořit. Květa, manžel i děti rychle nasedli do auta a odjeli. Už za první zatáčkou slyšeli výbuch. Bylo jasné, že ten dům, který tolik milovali, je pryč. V úředním oznámení stálo, že je nutné dům zbourat kvůli výstavbě točny. Ta tam ale nestojí dodnes.

Následovaly nedaleké Verneřice, kde si Princovi pronajali dům. Návštěvy přátel pokračovaly. Dům byl paradoxně v lepším stavu než ten, který měli v Rychnově. O to více času bylo na diskuse, divadlo, výstavy. Mezi jejich přátele patřil i bývalý vězeň Hugo Engelhart, který je varoval před odposlechy. 

Po čase se museli posunout zas dál. Nic vlastního už mít nemohli, proto si spolu se salesiánským knězem Františkem Hochmanem pronajali faru v Robči. I tady se manželé snažili  rozvíjet svobodné společenství. Hrálo se divadlo, četly se básně. Ve všední den se pracovalo, zpívalo a někdy se i ve sklepě scházeli na společné modlitby. Policii to ale netrvalo dlouho a brzy Princovy vypátrala. Těsně před Vánoci roku 1981 rodinu vyhodili na ulici. 

Další a další stěhování

Rodina si narychlo pronajala pokojík nad místní hospodou. "Bez pomoci ostatních bychom to tehdy asi nezvládli," vypráví Květa Princová. Nakonec si půjčili peníze od přátel a koupili si zchátralý dům v Mastířovicích u Úštěku. Tam se konala ta vůbec největší společenství. Běžně tam byly dvě desítky lidí, kteří spolu pořádali výstavy, koncerty, a dokonce se snažili o potravinovou soběstačnost. Pěstovali ovoce, zeleninu a hospodářská zvířata.

Nicméně i o  tento dům Princovi přišli. Úřady jim oznámily, že dům má sloužit jako sklad materiálu civilní obrany. Tomu se samozřejmě snažili manželé zabránit, ale tahanice trvaly dlouhé dva roky. Nakonec jim museli dát rovnocennou náhradu. Rodina se tedy přestěhovala do jiného domu, který v roce 1986 skoro celý zničila vichřice. Ještě ten samý rok se Princovi přesunuli do Věrovan poblíž Olomouce, kde žijí dodnes. Květa pracuje jako asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci a o svém životě mluví jako o spokojeném... 

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky. 


Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 


Autor: Adéla Ondroušková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile