Nacisté jí vyvraždili celou rodinu a sama se musela několik let skrývat

15. listopadu 2017 | 06:00

Paní Helena Esterkésová se narodila v roce 1926 v Ledochovce na Volyni. Její vyprávění je plné bolesti a utrpení. Během druhé světové války nacisté vyvraždili celou její rodinu, sama se musela několik let skrývat a jen zázrakem unikla smrti. 

Své dětství prožila paní Helena Esterkésová, rozená Rivcová, v Ledochovce na Ukrajině. Obec byla obydlena českými osadníky a malým počtem Poláků a Ukrajinců a Rivcovi byli v Ledochovce jedinou židovskou rodinou. Rodiče paní Heleny vlastnili prosperující hospodářství. Otec paní Heleny Ajzyk dostal půdu od hraběte Ledochovského, u kterého byl ve službě a který si ho velmi oblíbil pro jeho pracovitost, spolehlivost, ale především také lidskost. "Tatínek byl výborný hospodář a výborný člověk. Vzdělaný, chytrý a každému poradil. On byl velmi oblíbený člověk," vzpomíná na svého tatínka paní Helena.

Po absolvování obecné a měšťanské školy poslali rodiče paní Helenu na reálné gymnázium v Lucku. Přestože bylo město převážně židovské, objevovaly se zde náznaky antisemitismu. "Tuším, že tam bylo padesát nebo šedesát tisíc obyvatel a z toho šedesát procent židovských obyvatel. Ti Židé se většinou zabývali obchody. Byli to takoví obchodníci, že se dovedli i do zahraničí dostat a objednat zboží z celého světa, aby ten Luck byl zásobený. Přišly sověty, komunisti měli co krást, měli co znárodňovat," vzpomíná paní Helena. 

"Ti obchodníci nám to zboží odvezli na tu Ledochovku domů. Obuv nám dovezli, abychom to schovali, a taky šatstvo. A nakonec, když jsme viděli, že musíme do ghetta, tak bratr ještě stihl zapřáhnout koně a všechno to zboží, které si u nás obchodníci nechali schovat, jim odvezl zpátky do toho Lucku. A stejně z toho nic neměli. Protože oni šli do ghetta zřízeného nacisty v Lucku a na tři etapy je tam Němci postříleli. To nešlo najednou tolik Židů postřílet. Dokonce jsem se dozvěděla, že mé švagrové sestra chytla své děti a řvala, že bude utíkat, jak ji měli z kulometů střílet. Že je zezadu postříleli, když ona s těmi dětmi utíkala," vypráví pamětnice. 

Sověti a začátek 2. světové války 

V září roku 1939 německá armáda zaútočila na Polsko. Obyvatelé utíkali před vojskem na východ, kde se však setkali se sovětskou armádou. Utečenci své domovy opustili narychlo a ocitli se na nepřátelské půdě bez prostředků, střechy nad hlavou a bez potravin. Většina Poláků věřila Sovětům, kteří jim slibovali návrat do jejich domovů. Transporty plné utečenců nezamířily však na západ, ale na Sibiř. 

Přestože byla paní Helena mladá, na toto bezpráví si živě pamatuje. "Sověti rozšířili všude vyhlášky. Ve vyhlášce bylo, že kdo se chce vrátit zpět domů na tu německou stranu, ať se přihlásí do určitého data na NKVD. Oni se všichni přihlásili. Než by tady měli umřít hlady, tak chtěli umřít ve svém domě. Ve třídě nás bylo šedesát tři. Seděli jsme po třech v jedné lavici. Strašně moc nás tam bylo. A já jednoho dne přijela do třídy – a polovina dětí tam není. Přijeli nákladními auty a děti se na ně musely naložit. Odvezli je na nádraží. Chtěli domů, a oni je odvezli na Sibiř," vypráví paní Helena. 

Na vesnicích, ale také ve městech se začala prosazovat sovětská ideologie. Lidé byli zavaleni propagandou o idylickém životě v Sovětském svazu, realita však byla úplně jiná. Začaly vznikat kolchozy, kterým předcházely seznamy lidí, kteří byli pro komunistický režim nepřijatelní, a tak byli určeni k transportu na Sibiř. Protože rodina paní Heleny měla krásný statek a udržované hospodářství, stali se kulaky, a jejich jména se tak dostala na seznam. Jejich transport se však neuskutečnil, protože na SSSR zaútočili Němci. 

Příchod Němců

Německé vojsko přišlo také do Ledochovky. Helenin otec tušil přicházející pohromu, a tak německé vojáky zval domů, aby je pohostil, a vyhnul se tak zničení rodiny. Vojáci mu napsali potvrzení, které je mělo ušetřit německé perzekuce. Realita však byla úplně jiná a za obyčejnými vojáky začaly přicházet takzvané pohotovostní jednotky Einsatzgruppen, které měly za úkol likvidovat nežádoucí osoby a převážně Židy. 

Rodina musela nejprve odevzdat veškerý dobytek a cennosti. "Než jsme šli do ghetta, tak jsme museli všechen dobytek odevzdat do Ostrožce. To bylo okresní město. Tatínek peníze, které měl, rozdal lidem, aby si koupili naše krávy. On ještě stihl utržit nějaké peníze za obilí," vypráví paní Helena. Některé další věci schovala rodina u sousedů nebo je zakopala. "Já jsem si podchytila všechno a hlídala jsem, kdo co kam dává. Jako bych cítila, že tady zůstanu a že to budu po nich pak žádat," vzpomíná pamětnice. 

Později však měla s vrácením rodinného majetku obrovské problémy, protože někteří lidé jí tvrdili, že si nic nevzali, a zbohatli tak na úkor Heleniných zavražděných rodičů. Někteří Češi dokonce posílali gestapo pro jejich majetek. "Dokonce pan Bydžovský poslal Němce, že tatínek má krásné koně, aby mu je dovedli do jeho stáje. Oni přišli pro ty koně... Tatínek byl chudák na srdce. Ještě z první světové války. Že se z toho neskácel, to byl zázrak. Ty nádherné klisny mu vyvedli z té stáje a odváděli," vypráví paní Helena.

Otec pamětnice požadoval potvrzení o zabavení koní, a tak pro něj poslal své dcery. "Prý: Pošli své dcery pro to potvrzení k nám. A my jsme šly. Šlapaly jsme za nimi, za těmi koňmi i za Němci až na ten Bydžovského dvůr. Vylezl jakýsi důstojník a říká: Co chcete? Tatínek nám řekl, jak to máme říct: Bescheinigung die Pferde. Koně, že jste si vzali. Vytáhl revolver a řekl: Hned vám ho vystavím. Já jsem strhla sestru. Ona by se bývala nechala klidně zastřelit. Ona byla tak zásadová. Tak jsme utekly z toho dvora... Když přišli a vytahali nám prádlo ze sklepa, ona se postavila, že to nedá. Že to nedovolí. A jakým právem? A ten Němec ji pak zmlátil do krve. Zůstala ležet. – A vlastně to nebyl Němec – byl to Polák, který ho dovezl. To Polák ji tak zmlátil," vzpomíná paní Helena. 

Na podzim roku 1941 byli Židé postupně zaháněni do ghett. Maminka paní Heleny tušila blížící se konec, a tak se odhodlala k zoufalému činu. Vydala se za Fritzem Vogelem, který byl vládcem okresu a později byl zapleten do vypálení Českého Malína, a prosila ho o život své rodiny. "Maminka šla sedm osm kilometrů pěšky do Ostrožce za tím Němcem. Přišla za ním, představila se, pozdravila se mu, řekla, kdo je a kde bydlí... Mluvila, že máme velký statek, teď kolik nás je, teď všichni že jsme na tom statku dřeli, co všechno máme v bytě. Že mu chceme všechno darovat. Jenom nechte nám holé životy, prosila. On byl otočený k oknu a posmrkával a utíral si oči. On brečel. Němec! Otočil se ubrečený a řval: Frau! Paní! Já nemohu za to. Tím to skončilo," vzpomíná pamětnice. 

V ghettu v Ostrožci a útěk před smrtí

Celá rodina nakonec skončila v ghettu v Ostrožci. Byla jim přidělena stáj, kterou si zařídili věcmi, které jim ještě zbyly. Nedostali žádné jídlo. Paní Helena měla pracovat na zahradě Fritze Vogela. "Maminka mi ušila takové kalhoty – široké, na gumu, abych si něco ukradla na té zahradě a dala to pod gumu do kalhot. Tak jsem vždycky donesla nějakou tu kedlubnu nebo cibuli. Kdyby mě chytl nějaký Ukrajinec a podíval se, tak jsem byla mrtvá," vypráví pamětnice. 

Paní Helena byla následně nuceně nasazena na práci v Peremilovce. V ghettu zůstali její rodiče, babička a dcera jejího bratra Michala Danuška. Gestapo začínalo seřazovat Židy a nemilosrdně je vraždit. Rodiče pamětnice se proto rozhodli pro útěk. Otec paní Heleny byl nucen nechat v ghettu vlastní matku, která už byla téměř slepá a velmi špatně chodila. Krátce poté byla zavražděna sestra pamětnice Pavla, které bylo pouhých dvaadvacet let. Ještě předtím se na nucených pracích setkala se svým otcem... "Ona beze mě nemohla existovat. Vychovávala mě. Tatínek utekl z ghetta, ale pak ještě šel tolik desítek kilometrů se na sestru podívat. A povídal: Víš, jak se ke mně chovala? Ona mě do deky zabalila. Ve stodole jsem tam spal. A donesla mi nějaké maštěné brambory. Kde to sebrala? Jestli chodila po Ukrajincích... Tatínek tam byl s ní několik dní. Že chtěl být s ní chvilku... Pak šel pěšky zpátky," vzpomíná paní Helena.

Útěk z ghetta ale neznamenal vítězství. V Peremilovce byli hlídáni ukrajinskými strážnými, a tak se všichni rozhodli pro útěk do Ledochovky. Všichni je tam znali, a tak očekávali, že najdou pomoc a pochopení. To se však zmýlili. Někteří je vyháněli hned ve dveřích a nedali jim ani jídlo. Nakonec skončili u Břeňů. Pan Břeň byl velkým přítelem otce pamětnice. Ten mu dokonce nechal po příchodu Němců část majetku. Pan Břeň však Rivcovy v prosinci roku 1942 udal. Přijelo si pro ně gestapo a jejich životy byly ukončeny ránou z revolveru. 

Paní Helena stihla utéct a schovat se ve stohu slámy, kde přečkala tři dny. Poté se odhodlala k útěku dál... Venku tehdy panoval tuhý mráz a šestnáctiletá Helena nevěděla, co si počít. Najednou byla sama a nevěděla, kam se schovat, jak se má zachránit. "Já jsem měla takové polobotky a punčochy. Ty polobotky jsem ztratila ve sněhu. Sedla jsem si do příkopu v lese a čekala jsem, až zmrznu. Až umřu. Já jsem nechtěla žít. Pak jsem se doplazila dál do lesa a tam byl stoh slámy z pohanky. Škubala jsem a škubala, abych si tam udělala díru. Tak jsem si tam konečně nějakou tu noru vyhloubila. Tam jsem si zalezla v té hrozné zimě. S bosýma nohama. A sněhem jsem tu noru zvenku izolovala," vypráví paní Helena.

Ve svém úkrytu strávila dvě noci. Úplně prochladlá a na pokraji sil se ale rozhodla, že bude dál bojovat. "Já jsem se odtamtud vyhrabala, že chci ještě žít. Vždyť jsem měla jenom šestnáct let," říká paní Helena. Nejprve se ukryla u ukrajinské rodiny Fedorů, od kterých ale ráno odešla. "Nad ránem jsem přišla dolů do kuchyně a povídám jim, že je opustím, že nechci, aby riskovali život. Moc mě přemlouvali, abych zůstala. Nakonec ale byli rádi, protože šlo o jejich život. Taky o jejich dítě. Pořád jsem měla strach a ten strach ve mně zůstal dodnes. Protože mně se v noci zdávají sny, až křičím ze spaní, že mě pořád někdo chytá, pronásleduje se zbraní, že mě chce zabít," vypráví pamětnice. 

Zachráněna polskou rodinou Lipských

Paní Helena nevěděla, kde se má ukrýt, a tak nakonec skončila znovu u Břeňů, kde jí však dali najevo, že pokud neodejde, udají ji stejně jako její rodiče. Znovu tak skončila sama v mrazu. Vzpomněla si na svého bratra, který mluvil o polské rodině Lipských z Ledochovky. Rozhodla se, že se zkusí ukrýt u nich. Zjistila ale, že se u nich ve stodole už někdo ukrývá. Byl to její bratr Michal s manželkou, kterým rodina vytvořila ve slámě malou komůrku. V této malé temné místnosti strávili všichni tři pět měsíců. 

Rodina Lipských se jednoho dne rozhodla pro odchod do Lucku, a tak musela Helena s bratrem a se švagrovou opustit svůj úkryt a hledat si nové útočiště. Bratr Michal s manželkou skončil u české rodiny z Ledochovky. Ti se o ně dobře starali, poskytovali jim úkryt i jídlo. Konce války se ale ani jeden z nich nedožil. Když už se blížili Rusové, rozhodli se, že se půjdou projít do pole. Náhodou je ale zpozorovali Němci, kteří projížděli kolem. Nakonec byli zastřeleni v Lucku.

Paní Helenu poslali Lipští za jejich babičkou Dzikowskou do Marušína. Velmi si rozuměly a paní Helena se už nemusela jenom skrývat, chodila paní Dzikowské pomáhat na zahradu. Tato idyla však netrvala dlouho. Banderovci přepadávali polské vesnice a vraždili místní obyvatele. V Marušíně se už nedalo žít, a tak obě odešly do Lucku. Tam ale paní Helenu znala spousta lidí a bylo jen otázkou času, než ji někdo udá. Nakonec ji Lipští poslali k dalšímu příbuznému, u kterého však dlouho nezůstala, jelikož brzy zemřel. Paní Helena zůstala s mrtvým tělem ve stavení sama. 

Po pohřbu za ní přišel Polák Biško, u kterého zůstala. S pomocí faráře z Kivercí pro ni vytvořili nové doklady na jméno Helena Radvanská, polské národnosti. Jen co jí je předali, přišli na kontrolu k Biškům němečtí vojáci. "To jsem měla jó malou dušičku. Srdce jsem měla až v krku," vzpomíná pamětnice. Vojáci ale v dokladech nespatřili žádný problém a oznámili jim, že musí jít do lesa pracovat s ruskými zajatci. 

Konec války 

S blížící se frontou začali Němci opouštět Volyň. Helena se proto vydala zpátky k Lipským do Lucku. Město ale bylo bombardováno německou armádou a lidé začali od té hrůzy utíkat. Paní Helena se vydala spolu s houfem lidí do Rovna, kde se uchytila u polské rodiny. Za jídlo pomáhala s úklidem hospody. Zanedlouho dostala skvrnitý tyfus a skončila v nemocnici, tu ale vybombardovali Němci a paní Helena se zachránila jen díky polské sestře. "Němci bombardovali vojenskou nemocnici a zasáhli i tu civilní. U mě to akorát vyrvalo okno a dveře tím velkým tlakem. Já jsem tam zůstala sama na tom pokoji. Všichni, kdo mohli chodit, tak utekli ven. Říkala jsem si: Spadnu na zem a podšourám se pod tu kovovou postel, a tak se možná zachráním. Že budu pod tou postelí. Jak přišla sestra, Polka to byla, ptala se, kde kdo je. Byla tam tma a já jsem tam pištěla jak myš pod tou postelí. Ona nahlídla a vytáhla mě odtamtud. Kolik jsem mohla vážit, když mě vzala do náruče a udržela mě? Já jsem musela být kost a kůže. Jestli třicet pět kilo, nevím. Já jsem ji polsky prosila: Běžte pryč, sestro! Vždyť vás to zabije. Ona povídá: Ne. Tvůj život je stejně drahý jak ten můj," vzpomíná pamětnice. 

Propuštěna byla zhruba po měsíci. Už bylo po válce. Zakrátko získala pracovní místo u krajského úřadu mládeže. Za práci dostávala dvě stě rublů měsíčně. Jeden bochník chleba v té době stál šedesát rublů. Začala si také zařizovat byt. Z Ledochovky nechala přivézt nábytek, který jí byli někteří Češi ochotni vrátit. Ani z toho se však neradovala dlouho. Jednoho dne přišla do bytu a uvnitř byl falešný ruský důstojník, který jí vyhrožoval zbraní, aby odešla. Byt i s vybavením jí zabavil. Přestože si paní Helena šla stěžovat na NKVD, nikdo jí nepomohl. 

Reemigrace do Československa a seznámení s manželem

Helena se seznámila s Adamem Esterkésem, který byl u polských partyzánů. I on měl židovský původ a také jemu nacisté vyvraždili celou rodinu. Za války se ukrýval u Čechů v obci Malovaná a díky tomu přežil. Když potom přišlo na Volyň československé vojsko, tak se do něj dobrovolně přihlásil. Ve Vyšném Komárníku byl těžce raněn a po vyléčení se v září 1945 oženil s Helenou Rivcovou. 

Manželé potom reemigrovali do Československa a usadili se v Kunvaldu, dnešním Kunínu. Na přijetí místních Čechů Helena Esterkésová příliš dobře nevzpomíná. Paradoxně ze všech lidí z Kunína nejlépe vzpomíná na německou rodinu Blažků, která jako jediná nebyla odsunuta. V Kuníně pak Helena Esterkésová vykonávala různá zaměstnání a později se přestěhovala do Nového Jičína, kde žije i dnes. Její manžel měl celý život problémy se zraněními z války a nakonec jim po letech i podlehl.

Tři komiksové příběhy podle skutečných událostí. Tři příběhy žen, které se nikdy nesetkaly, a přece jejich životy spojuje podobná zkušenost – pracovní lágr. Příběhy dalších žen si můžete přečíst v nové komiksové knize.

Autor: Aneta Pařízková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile